Večer zahájila kalifornská kapela L.A. Edwards postavená okolo bratrů Edwardsových. Muzikanti zahráli půlhodinový set rockových skladeb s výraznými vlivy country a folku. Po nich už nastoupila hlavní hvězda večera Rival Sons, tentokrát doplněná o klávesáka Jesseho Nasona. Ten letos nahradil předchozího „pátého syna“ Todda Ögrena, který je doprovázel naživo i ve studiu uplynulých deset let.
Rival Sons svůj set odpálili novinkou Mirrors z alba Darkfighter, brzy ale začaly potíže. Kvůli technickým problémům někde na signálové cestě kytary se koncert musel hned takto zkraje přerušit. A vzhledem k extrémně komplikované sestavě pedálových efektů a zesilovačů, kterou kytarista Scott Holiday používá, opravdu není žádná sranda snažit se najít a odstranit problém. Pokračovalo se sice už po pěti minutách, nebyl to ale poslední zádrhel večera. Po další půl hodině se muselo zastavit znovu, tentokrát asi na deset minut. Zpěvák Jay Buchanan mezitím publiku vyprávěl o dvou nových albech kapely, než se Holidayovi a jeho technikovi podařilo zbavit se bzučení kytary.
Zbytek vystoupení se už obešel bez vynucených přerušení, ale úplně hladké to nebylo ani tak. Jednou Holiday uprostřed písničky kývnul na basáka, aby si vzal neplánované sólo a dal mu tak chvilku na opravu, často se pak ještě něco narychlo odlaďovalo mezi písničkami. Publikum se k tomu všemu stavělo chápavě, a i když po každém přerušení chtě nechtě koncertu trošku „spadnul řetěz“, atmosféra vcelku rychle naběhla zpátky. Můžeme si jen domýšlet o kolik větší nářez by to byl, kdyby se zastavovat nemuselo.
Rival Sons jsou kapela, která nepotřebuje pozlátko. Nepotřebují žádné hudební podklady a halfplaybacky, všechno zahrají sami, stoprocentně naživo. Nepotřebují komplikovanou pódiovou show ani kulisy, tu show obstarají sami svým nasazením, charismatem a stylovými outfity (hlavně Scott a Jay) nebo hradbou aparátů a spoustou kytar.
Scott Holiday snad nezahrál dvě písničky po sobě na stejný nástroj, nechyběly jeho oblíbené Gibson Firebirdy, kytara se dvěma krky nebo futuristická stříbrná „raketa“ Meloduende z klipu Electric Man. Někdy dokonce vystřídal i dvě kytary v rámci jedné skladby díky přistavenému stojanu s akustikou a u toho všeho tančil mezi několika komplikovanými pedalboardy. Zároveň díky speciálnímu prstýnkovému slidu hladce přecházel mezi hraním akordů, riffů a slidových sól. Hlavně ale tu hromadu složitého vybavení dokázal používat tak, aby to působilo snadně a do publika sypal jeden tvrdý kytarový riff za druhým, a to se zvukem, který mu vysloužil přezdívku Fuzzlord.
Jay Buchanan znovu ukázal, že je jeden z nejlepších současných rockových zpěváků, se silným hlasem a úctyhodným rozsahem. A bubeník Mike Miley a baskytarista Dave Beste se postarali, aby to celé perfektně šlapalo.
Kapela zahrála průřez svou diskografií, kromě několika skladeb ze dvou nových alb došlo i na starší hity jako Open My Eyes nebo Pressure and Time. Ke konci vystoupení si Jay vystřihnul gospelovou Shooting Stars jen sám s akustickou kytarou. Tedy ne sám, celé publikum zpívalo a tleskalo do rytmu s ním, aniž by k tomu potřebovalo jakoukoliv výzvu. Právě Shooting Stars jsem si později broukal cestou domů, ačkoliv to nebyla poslední skladba koncertu… prostě skvěle napsaná písnička. Pak se znovu vrátila na pódium celá kapela a dala ještě dvě skladby, s publikem se rozloučila peckou Keep on Swinging, která mimochodem chyběla v setlistech předchozích zastávek turné.
Škoda těch několika klopýtnutí, i tak ale Rival Sons dokázali narvanému Lucerna Music Baru předvést skvěle zahranou a zazpívanou rockovou show.