Čili každá středa v jeho dramaturgii. Příští týden Zuby nehty, přespříští on sám s harmonikou a možná i doprovodnou kapelou tak dále. Tentokráte hostil Jana Hedla Saharu a Blanku Šrůmovou s jejich doprovodným triem, které si říká podle jedné z nejsilnějších Saharových písní Něžná noc. Svým způsobem to byla oslava před týdnem publikovaného klipu Končej Zlatý neděle.
Diváci si užili emocionálně silný koncert, kterému je člověk ochoten odpustit kdeco, když cítí, že na pódiu stojí dva lidi se srdcem na dlani. Zpěvačka Blanka Šrůmová, kdysi známá z Tiché dohody, a písničkář Jan Sahara Hedl se znají devět let, ale jiskří to mezi nimi jako kdyby se potkali před čtrnácti dny nebo před měsícem. Starý, spíše ponurý ještěr vedle pozitivně nabité Blanky září energií, jeho pověstná temnota je prozářena jasným ženským hlasem, takže publikum vnímá až hmatatelné lidské štěstí dvou zdánlivě odlišných lidí, odhodlaných táhnout těžkou káru života spolu. Nebo můžete vnímat jako realizace jednoho ze základních fenoménů pohádkové fantazie – jako krásku a zvíře.
Od starého krokodýla Sahary by to ještě před deseti lety nikdo nečekal. Sahara je typ rebelujícího básníka, ochotného stát sám proti celému světu a hrdě čekat, až ho dobře mířená kulka dorazí. Typický „last man standing“. Možná je to dokonce nejlepší zpívající básník své generace. V písních, které píše, často vrství na sebe jeden obraz noci za druhým nebo naopak osciluje ve vlnách nálad, za nimiž cítíme zobecněné, temné, někdy až tragické příběhy. Bloudí po světech, které bolí a kterým se snaží postavit čelem rebela za každou cenu. Blanka je naopak utěšitelka. Jakoby andělským pohlazením přikrývá Hedlovu rozervanost: Vydrž! To bude dobrý! Tenhle princip použil rozevlátý a chrčící Sahara už v polovině osmdesátých let ve skupině Precedens. Tehdy mu dělala andělský hlas zpoza vějíře zakrývajícího tvář začínající zpěvačka Bára Basiková. Dnešní podoba je ale o hodně hlubší, už to není jen forma, ale lidská zkušenost.
Ve dvou setech se Něžná noc prošla oběma svými alby a tu a tam sáhla do Saharovy minulosti. Saharův styl psaní melodických písní se lety nezměnil, takže celek zní kompaktně. Krásně to bylo znát na závěrečné písni Tisíc jmen. Největší Saharův hit vůbec netrčel z programu. Šrůmová, která navíc hraje na klávesy, střídá v písních různé role. Někdy je jen sboristkou a podtrhuje tak Saharovy refrény, v jiných skladbách je naopak plnou účastnicí, která má své sloky. Překvapila svým přídavkem – sólově a s grácií známou Marionettu z dob Tiché dohody. Ale jak říkal po vystoupení Sahara: „Ona je to vlastně smutná písnička. Kdyby to byla moje píseň, tak bych ji aranžoval mnohem temněji a ponuřeji.“ Naštěstí není.
Dvojici doprovázelo muzikantsky solidní trio včele s kytaristou Tomášem Valáškem. Stálo decentně v pozadí. Valášek se blýskl jedním stručným a úhledným sólem skoro v každé písni. I když se je pečlivě snažil odlišit a různě zabarvit, chvílemi se zdálo, že jich je až moc. Ale co vymyslet v elektrifikovaném folku? Zvlášť když nejméně dvě skladby včetně chytlavé Tak se věci mají, sahají až někam ke country.
Takže fajn muzika klubového typu. Jak říkal Sahara: „Kdybychom dělali velké sály, tak by ten koncert musel vypadat úplně jinak.“