Jak ale hodnotit revivalovou kapelu dnes? Máme si víc cenit toho, že se kapela svým provedením přiblíží co nejvíc svému vzoru? Nebo máme ocenit to, že soubor si najde nějakou novou, originální cestu k provedení notoricky známých písní? Queenie do jisté míry naplňují oba úhly pohledu. Michael Kluch v roli Freddieho Mercuryho a Rudy Neumann jako Brian May hlavně po choreografické stránce odkoukali od Freddieho a Briana každé gesto, každý efektní pohyb i typické queenovské afektované přehrávání. Celý projekt jako takový byl ale novátorský, odpovídající možnostem, které skýtají technologie 21. století.
Rozjezd velkolepě pojatého koncertu v O2 Aréně byl trochu těžkopádný. Soubor se nastartoval pomaleji, než se čekalo. Obvykle trvá první tři písničky, než se stroj uvnitř kapely naplno rozjede. Tady to šlo ztěžka až do sedmé nebo osmé skladby. Až teprve při mercuryovsko-bowieovské písni Under Pressure, jíž Kluch zpíval s Ondřejem Rumlem, se začalo blýskat na časy. Nápad, aby zpívající herec, který napodobuje Mercuryho, zazpíval dueto s hercem, který v divadle hraje Davida Bowieho, jako kdyby všechno oživil. Pak už spadl řetěz jen jednou, a to při jejich pokusu o původní skladbu v queenovském stylu Let Me.
Kdo Let Me přežil, dočkal se nadupané druhé části, plné různorodých překvapení. Koncert měl totiž vynikající režii, která vygradovala show až k efektnímu závěru. Co píseň, to něco jiného. Akustická verze Is This The World We Created, Headlong s bicím sólem, Now I´m Here s vloženou Mayovou slavnou instrumentálkou Lost Horizon, megalomanská Barcelona se sopranistkou Petrou Alvarez a gospelovým sborem, který exceloval jak vokálně, tak ve střední pasáži Bohemian Rhapsody i tanečně.
Většinu toho známe i z klubových vystoupení a menších koncertů, ale to, co srazilo O2 Arénu na kolena, byla bombastická výprava. Nejlepší scéna, kterou kdy česká kapela na svém vystoupení měla. Pořád se na ní něco dělo, ale nic se neopakovalo. Klipy naživo. Petardy a pyrotechnické efekty přišly v Tie Your Mother Down tak nečekaně, že se většina lidí lekla. Plameny v Hammer To Fall sálaly málem až ke střeše. Co skladba, to nějaký nový nápad se světelným show. A dušičková atmosféra v závěrečném přídavku Who Wants To Live Forever neměla chybu. Pravda, muselo to být organizačně nesmírně složité, ale víceméně všechno vyšlo.
Špičkou představení (to je možná správnější termín než koncert) byly nápadité zadní projekce. Vynikající kameramanská práce a kreativní střih podtrhly emocionalitu notoricky známých a publikem prožívaných skladeb.
Bohužel chyběly dva významné queenovské ploužáky. Hard Life a jedna z nejkrásnějších rockových milostných písní osmdesátých let Love Of My Life. I tak měl koncert dvě a čtvrt hodiny, jak se sluší a patří na následovníky megalomanských Queen.
Víte, jak se pozná vydařené show? Publikum si odnese na památku konfety, které se chvilku předtím sesypaly od stropu. Po vystoupení Queenie jich na podlaze moc nezůstalo.