Nejdříve to nejlepší. Prago Union jako kapela – vedle Kata opravdové bicí, elektrická kytara, basa, klávesy a DJ. Živí muzikanti jsou sice z hlediska pořadatelů dražší, než když si Lojza nebo Ferda pustí z počítače nějaké beaty, ale posluchačům živí muzikanti přinášejí lidský element a s ním emoci, kterou umělé rytmy nikdy nedovedou vytvořit. Osmdesáti procentům toho, co Kato rapuje, se nedá rozumět. Není žádný velký orátor a mohutná sprcha slov po určité době splývá. Všechno je na něm, na jeho charismatu, a v druhé vlně na tom, co jde z muzikantů. Z velké části se kapela omezila jen na doprovod s akcentem na rytmus (čili nahrazovala umělé beaty) a opravdu jen minimálně vstupovala do dění. Trochu víc prostoru muzikantům by neškodilo, ale to už bychom se dostali do jiného žánru. A do něj se Kato nejspíš nechce zasunout.
Jak řečeno, Kato sám není zrovna výrazný řečník, jeho rapování je hodně monotónní, zlý jazyk by možná mluvil i o mumlání, ale je to jeho výrobní značka, na kterou jsou jeho příznivci připraveni. Je v tom pravým opakem zpívajících herců, posedlých potřebou zahrát (často dokonce přehrát) každé slovo textu. Tady naopak vůbec nevadilo, když člověk nezachytil celý verš, protože doslova inhaloval sílu rapperovy osobnosti. Ale je fakt, že když se ke konci ke Katovi přidal Rest a společně projeli určitý kousek z nedávno vydaného společného produktu A)Tým, energie mládí dokázala probudit a nastartovat hiphopového staříka k velmi živému výkonu. Nejlepší část večera!
Inzerovaný David Koller se pro nastuzení nebo něco podobného nedostavil, a proto nejvýraznějším hostem vedle zmíněného Resta byla Bára Poláková. Podle očekávání dali spolu s Katem automobilistický song Jediná vteřina. Nebylo to příliš přesvědčivé – v Bářině projevu chyběla tenze, kterou známe z jejich společného klipu, a když druhý interpret při tom tahal text z mobilu, vše vyznělo jako šité horkou jehlou. Ale když si vezmeme obrovský objem slov, která Kato za více než hodinu a půl ze sebe vychrlil, tak má na podobnou výpomoc nárok.
I tak spokojené publikum duet Kata a Báry ocenilo. Větší ohlas měly už jen dvacet osm let staré Vodopády – fungují svou poetikou a poselstvím dodnes jako dokonalý důkaz toho, že velkým básníkem může být člověk třeba i v hlubokém mládí (viz Rimbaud!). A samozřejmě zafungovala Smrt žije, jeden z nejsilnějších textů českého hip hopu vůbec. Dostat do písničky příběh, jak je tomu právě v téhle skladbě, to je velký úspěch.
A ještě jednu důležitou věc přináší vystoupení Prago Unionu s kapelou. Je to pocit jakési, byť vzdálené vazby k české tradici orální poezie z poloviny šedesátých let minulého století, k tradici veršů recitovaných do doprovodu hudebního komba (tehdy jazzového). A přes básníka Václava Hraběte nebo recitátora Mirka Kovaříka vede cesta do nečekaných rozměrů české kultury.
