Dříve ale, než přišla na pódium, řádila u mikrofonu Nikola Mucha. O Muše se ví, že používá – jemně řečeno – razantní rétoriku. Své pověsti nezůstala ani tentokrát nic dlužná. Dalo by se říct, že piči se jí hrnuly z úst jako kdyby se zakuckala s plnou pusou burizonů. Jenže když si člověk přebere, o čem její písně jsou, je překvapen její schopností vyjádřit realitu postav, které ve svých písních hraje. Navíc je vtipná. V úvodní parodii na píseň Suzanne Vega Mé jméno je Mucha vypráví o tom, jak kvůli covidu nemohla kdesi vystoupit a místo ní „vystoupil Pokáč nebo jiný sráč.“
Málokdy si posluchač všimne tak výrazného interpretačního pokroku, jaký Nikola Mucha udělala za uplynulý rok. Stala se z ní přesvědčivá zpěvačka a herečka. Ona ty své postavy a příběhy frustrovaných žen nebo uštvaných matek vyzpívává tak důvěryhodně, že je vnímáme jako autobiografické monology a zpovědi. Ten přesvědčivý výsledek je možná dán i tím, že zpěvačka tentokrát vystoupila bez kapely.
Marie Kieslowski je jiný typ, i když problémy ženství jsou pro obě umělkyně stejné. A protože i křtěná kniha se točí nezřídka kolem mateřství či partnerství, volba Muchy jako předskokanky byla správná. Nejde jí v první řadě o píseň jako takovou, ale o atmosféru, kterou svými skladbami vyvolá. Má hladký, romanticky znějící alt, kterým dovede ve svých poetických obrazech hladit své posluchače. Je citlivá pianistka, a navíc dovede pracovat s elektronikou, takže celek vyznívá až skoro jako ambientní hudba. Všechno jako kdyby plavalo nebo spíš se vznášelo, zvláště když hodně a šikovně pracuje s echem a s halem pokrytým vokálem. Výtečně se k této až kosmické dimenzi jejího projevu hodí i vokalizové pasáže. „Svět se houpá pod tíhou všednosti,“ zpívala v jedné ze svých písní a vystihla tím podstatu své tvorby. Potíž je ale v tom, že všechny ty zvukové efekty na hlasu zkreslují slova natolik, že jim není rozumět.
V celkovém vyznění koncertu se paní Marie navíc může opřít o dva doprovodné muzikanty. Bicí a basovou kytaru bychom normálně označili za rytmickou sekci, ale tady se z nich nezřídka stávaly zvukomalebné nástroje.
Vystoupení Marie Kieslowski bylo tentokrát ovlivněno křtem desky. Proto do jejích skladeb občas vokálem nebo dalším nástrojem vstoupila některá z dam – muzikantek, interviewovaných v knize. Z hlediska smyslu akce to mělo svou logiku, vyznělo to sympaticky, nicméně produkci to trochu rozhodilo. Zpěvačce a pianistce daleko víc vyhovuje, když je na pódiu sama nebo v triu a může co nejdéle držet jasně daný charakter své hudby.
S Nikolou Muchou vytvořily na první poslech protiklad, ale když si člověk obě jejich vystoupení přebere, dojde mu, jak dobře do sebe zapadala. Jsou to dvě sobě si podobné tváře ženství, jen jednou raubířsky a jednou poeticky vyjádřené.