Calin a Viktor Sheen nejsou první, kdo vyšel z české hiphopové scény a troufnul si na největší halu v zemi. Už před covidem se ji povedlo vyprodat Marpovi a jeho Troublegangu, který tehdy vsadil na v podstatě rockový koncert s kytarami. Ben Cristovao tu lítal na balónu a své dvě show plné kulis a barev proměnil v artistní sen za doprovodu živých muzikantů.
Viktor Sheen a Calin si O2 arénu zvolili pro křest společného alba Roadtrip, které řadu měsíců boduje na prvních místech žebříčku IFPI. Energickým vystoupením symbolicky potvrdili dominantní pozici, kterou oba v rámci českého popu mají, aniž by o takové zařazení možná sami kdovíjak stáli. Sice takřka nedávají rozhovory, neobjevují se v barevných časopisech, televizích ani většině rádií, ale právě tím, že spoléhají na vlastní kanály a cesty v současnosti výmluvně reprezentují jeho proměny a vývoj.
Fanouškům ve vyprodané hale předvedli zábavný večer jiného druhu. Spíš než koncert, nebo klasickou rapovou show jejich vystoupení skutečně připomínalo obří diskotéku. Tomu dojmu napomohlo i originální řešení scény, která nesla podpis Matyáše Vordy. Pódium totiž bylo situováno vertikálně a netradičně tak rozetnulo halu. Celou plochu nad ním zabral obří kvádr se světly a LED projekcemi, které přibližovaly dění na rampě, na níž se celý koncert odehrával. Společně se zadní světelnou projekcí, ohni, zvedací plošinou, light designem a dalšími prvky to působilo opravdu efektně. Brzy po začátku bylo zřejmé, že je to i řešení praktické. Sheen s Calinem i jejich hosté si takřka dvě hodiny koncertu opírali jen o doprovod vzadu zastrčeného dýdžeje. A na to jim úzká nudle stačila bohatě.
Efektivnost a praktičnost v přístupu byla patrná z celého koncertu, dramaturgicky rozděleného na čtyři části. Po společném úvodu si dal půl hodiny svých sólových věcí Calin, po něm půl hodiny Sheen, aby večer dokončili společně. Z bezprostředního pohledu fanouška to byl jednoznačný úspěch. Jednotlivé bloky byly nacpané digitálními hity, které hala zpívala, až ječela sborem. Místa k sezení se většinu koncertu houpala tancem a příchod každého z mnoha hostů doprovázel extatický ryk publika. Pokud jednotlivé části vystoupení něco spojovalo, tak energie a sdílená euforie a nadšení, že to ti dva kluci na pódiu, kteří si svoji scénu vybudovali po svém a z velké části sami, dotáhli až sem.
Reakce publika zároveň ukázaly, že čistě hudebně pod všemi těmi chladnými pohledy a krustou subkulturní neproniknutelnosti repertoár Calina a Viktora Sheena vlastně táhnou klasické diskotékové písničky založené na rovném, občas lámaném beatu, do kterého se zpívá nebo rapuje. Největší bouři zvedly skladby jako Praha/Vídeň, Hanah Montana, Habibi, kterou vystřihnul hostující Stein27, megahit Až na měsíc se členy Milion+ a Safír, který v závěru koncertu zazněl raději hned dvakrát. Jako předposlední písnička a pak ještě jako druhý přídavek. Tedy všechno poměrně klasické taneční kusy, které se od diskotékové produkce odlišují temnější náladou a generačními tématy.
I nadšeně přijaté výjimky z dancové jízdy v něčem ukázaly, v čem Calin i Sheen přes všechny svoje odlišnosti zapadají do logiky tuzemské populární hudby. V Calinově setu to byla coververze Podvodu od bratrů Nedvědů. Moment, kdy narvaná hala sborem zpívala kotlíkářskou klasiku, byl zajímavý ze dvou úhlů. Jednak obsahově a významem, protože nejlépe ukázal, že éra dvojkolejnosti popu a rapu v Česku už dávno skončila. A jednak formálně – přestože Calin skladbu zpívá jen s kytarou, ta i v tomto případě zněla jen z předtáčky. A to i včetně sóla, na které ještě sám upozornil. Hodnotit hudební výkony v rámci takhle pojatého "koncertu" je obecně nesmysl, tohle ale už skutečně působilo jako zbytečné karaoke.
V Sheenově setu podobné nadšení vyvolal „letitý“ song Ibalgin z roku 2016, který zazněl jenom jako čistý rap v a capella verzi a prý úplně naposled. „Perník je jediný, co umíš píct / Alkohol - jediný, co umíš pít / Ale lásko, víš, že mi nevadí nic,“ halekala celá hala. A v mnohém to působilo podobně, jako když Kabát spustí Porcelánový prasata, nebo Má jí motorovou. Se stejnou líbivostí a lidovostí, jen v jiné ambaláži a pro jinou generaci, která se vyhraňuje svým vlastním způsobem.
Samostatnou kapitolou byl pak zvuk, který je na halovém koncertě vždycky ošidné hodnotit. Ale proti pódiu (ze sektoru 119) to celé znělo… asi tak, jako když jde člověk na té diskotéce na záchod, tam mu někdo vrazí hlavu do mísy a spláchne. Hudební podklady nepůsobily jako uzpůsobené halové produkci. Hutné beaty přehlušovaly všechno a slívaly se do ohromné koule, silně dolazované a vůbec záměrně zefektované hlasy všech, kdo přišli na pódium s mikrofonem, v ní byly úplně utopené. A nebýt nadrceného publika, které show odrapovalo a odzpívalo v chorálech, by to byl ze zvukového hlediska docela průšvih. Zřejmě nejslabší moment si vybral Yzomandias, který po salvě nadšení, že vůbec přišel, svůj hvězdný moment neproměnil, protože ho nebylo slyšet takřka vůbec. Je možné, že jinde v hale to taková mizérie nebyla, ale na místech k sezení špatným soundem trpělo celé představení. V závěru to působilo nelichotivě zejména ke Calinovi, v megahitu Safír mu nebylo rozumět ani slovo, působilo to skoro jakoby mu došel dech. Koncert tak svojí energií dotahoval Viktor Sheen.
Může to znít jako přehnané kritické rýpání, protože nic z toho náladu představení, jeho rytmus, ani nadšení publika nekazilo. Byl to totiž ten typ večera, kde hlavním a důležitým nebyly pódiové nebo hudební výkony, ale samotná přítomnost hvězd a případně možnost zvěčnit si na telefon, že „jsem byl u toho“. I v tom byla show Calina s Viktorem Sheenem vlastně vyložený populár.
Je opravdu obdivuhodné, kam až to dva rappeři ze svých kdysi malých scén dotáhli, jak si vybudovali vlastní svět. A jak přepsali český pop, kterému dnes nastavují nová, mnohem individuálnější pravidla. V O2 aréně se jim povedlo zazářit stylově, sklidit velký úspěch a s výjimkou zvuku předvést „velkou“ a profesionální show. „Tohle je sen, zkurvenej sen a vy jste nás sem dostali,“ shrnul Sheen hlavní důvod všeobecné euforie, když v závěru koncertu s dětským nadšením pobíhal po scéně s plamenometem v ruce a chrlil z něj oheň. Pro společný koncert s Calinem se dobře hodí i úryvek z textu Mráz: „Nejsem zlatý dítě, ale teďka žijem zlatej věk.“
Řečeno jejich slovníkem svojí Roadtrip Show v O2 aréně udělali Calin s Viktorem Sheenem další „step“. Vstoupili jím docela sebevědomě a obdivuhodně do vyšší ligy, kde je ale teď čeká ještě hodně práce na vlastní „stage presence“ a samotné hudbě, aby nezůstalo jen u prázdné slupky wow efektu a nadšení z cesty, která nutně nemusí skončit jen na obří diskotéce.
