„Myslím, že by byl spokojenej, že tu dneska večer nemusí zpívat,“ odvětí Martha. „A smál by se, že my jo.“ Atmosféra v šatně klubu na první pohled připomíná běžné předkoncertní hemžení, jen ten cvrkot na roztodivných stezkách mezi cigárem, stoly s občerstvením a ledničkou s pivem a vínem je přeci jen o něco hlasitější, protože je tu víc lidí než obvykle.
Všichni vystupující na konci koncertu. Foto: Ondrej Bireš
Místo jednoho zpěváka, kterému je dnešní večer věnovaný, sem přiletěla z Česka i Slovenska řada jiných. Generačně, ani co se hudební kariéry týče, je toho nespojuje mnoho, krom toho, že mají rádi Mekyho hudbu. Lenny, Dan Bárta, David Kraus, slovenští Kuly, Nina Kohoutová, Peter Bič a řada dalších jsou tu jenom na písničku nebo dvě. Na pódiu je právě David Žbirka, který před chvílí přiletěl z turné po Americe a spal sotva dvě hodiny. V rohu se živě baví Rob Cass, Mekyho producent z Abbye Road. A s paličkami v ruce po zákulisí trochu nervózně přešlapuje Petr Čech, který má ke konci večera zasednout za bicí. A mezitím tu od jedné různorodé skupinky k druhé přechází Katka Žbirková, aby se ujistila, že jsou všichni v klidu a seznámila ty, kteří se ještě neznají.
Průvodkyně Katka Žbirková. Foto: Ondrej Bireš
Za támhletěmi dveřmi vzadu, v místnosti kde Meky před londýnskými koncerty většinou sedával, je sice prázdno, ale bez nějakého sentimentu nebo dojímání tu stejně nějakým způsobem přítomný je. Podle původního plánu tu měl hrát první koncert na oslavu sedmdesátin, ale místo toho se tu sešli jeho blízcí a kamarádi, aby rozezněli jeho hudbu. Dá se ale vůbec taková bezprostřední a osobní atmosféra přenést i do sálu mezi fanoušky?
Producent Rob Cass a bouřící publikum. Foto: Ondrej Bireš
Stačí přejít za protihlukové dveře a pak ještě za roh mezi lidi. Blíží se půl devátá a v klubu pro něco přes šest stovek lidí už je plno. Jako pokaždé, když tu v minulosti Meky vystupoval, se sem stáhl výkvět expatů. U baru se platí v librách, ale sálem zní hlavně mix slovenštiny a češtiny. Ani tady to nepůsobí pietně. Vlastně je to úplně stejné, jako když tu hrál Meky naposled „rozehřívací“ show před svým posledním koncertem v O2 aréně, kam si přivedl i kapelu sestavenou z doprovodných muzikantů Paula McCartneyho. V londýnském prostředí se na žádnou velkou hvězdnost nehraje. Ale na zážitky ano. Nadšení fanoušků i samotné prostředí připomíná klubové kořeny Mekyho hudební tvorby.
Když Danu Bártovi jistí záda Petr Čech. Foto: Ondrej Bireš
Žbirka v populární hudbě ovládal různé polohy. Nejznámější byl ten okouzlující džentlmen v sáčku s brýlemi, ale stejně tak byl introvertní písničkář a zvukový experimentátor ve svetru, nebo decentní rocker v džínové bundě. Právě tahle poloha na londýnských koncertech i divokému nadšení publika vždycky převládala. A tím zvláštním, pro Mekyho úplně přirozeným způsobem se to týkalo i vzpomínkového koncertu. Jakoby se od začátku do konce odehrával ve stavu beztíže.
Peter Bič Project. Foto: Ondrej Bireš
Diváky uvítala Katka Žbirková, která večerem neformálně provázela spolu s pořadatelem Phisterem. A kapela na pódium nastoupila se stejnou samozřejmostí, jako by to nebylo už rok, co Mekyho písničky nikde nehrála. Kytarista Honza Ponocný si rozsvítil klobouk, začala Cesta zakázanou rýchlosťou, a pak už se za mikrofonem a pultíkem s „jistícími" texty střídala plejáda hostů. Pozastavovat se nad tím, kdo, co a jak zpíval, bylo zbytečné, protože o to tu nešlo. Jestli první vzpomínkový večer něco ukázal naplno, tak jak jedinečný Meky byl z hlediska rozsahu, intonace i výrazu. Ale zároveň, jakou sílu mají stále jeho písničky. Všichni, kdo se do toho za mikrofonem pustili, dokázali na publikum po svém přenést emoce, o které šlo nejvíc. Mekyho hity má navíc publikum pod kůží tak, že řadu z nich zná slovo od slova. A chorálové zpívání, tahle bezprostřední radost z hudby rozezněla večer nejhlasitěji. Závěrečné sborové Mám rád bylo v tomto ohledu výmluvné.
Biely kvet. Foto: Ondrej Bireš
Nejsilnější okamžik koncertu ale nakonec patřil samotnému Žbirkovi. To když se nad pódiem rozsvítila jeho fotka a kapela zahrála Biely kvet s vokálem ze záznamu, který na stejném místě natočili v roce 2019. Prázdné místo za mikrofonem bylo během celého večera snad jediným dotekem smutnění. I když energie písničky a kapely brzy strhla náladu jinam. K nejdůležitějšímu poselství večera. A to, že Mekyho hudba žije dál a tím, že zhasnou světla na pódiu to nekončí.
Lenny. Foto: Ondrej Bireš
Ostatně, když koncert bouřlivým potleskem skončil a z „jeho“ muzikantů spadnul stres a přesunuli se zpátky do zákulisí, netrvalo to dlouho, než se přesunuli k rozladěnému klavíru. Přídavky v podobě dalších a dalších písniček z Mekyho repertoáru se z podloubí klubu linuly do londýnských ulic až do brzkého rána. Kdyby jejich autor zpoza těch dveří vzadu nahlédnul na chvilku dovnitř, měl by se nad čím spokojeně usmívat.
