Frontman Petr Janda v úvodu více než dvouhodinového vystoupení zmínil, že pro Olympic je to už dvoustý pátý koncert v pražské Lucerně. Na něm i ostatních muzikantech byly po celou dobu vidět upřímné nadšení, radost z hraní a zpívání, a že si to i po těch mnoha letech stále naplno užívají.
Pokud by snad někdo čekal obří show plnou efektů, tak ta se nekonala. Kapela vsadila na jednoduchost, lehce bilancovala, bavila se a stejně jako publikum také dojímala. V průběhu večera zaznělo na třicet písní včetně dvou instrumentálních. Nejspíš nebude těžké odhadnout, které sklidily nejbouřlivější nebo nejemotivnější reakce. Za zády muzikantů a na plachtách po stranách se k písním, k nimž je skupina v průběhu let natočila, promítaly oficiální videoklipy, ostatní doprovodily dobové fotky, včetně portrétů bývalých členů, a mezi skladbami se objevovala grafika k šedesátkovému turné nazvanému „Olympic 60 …vlak, co nikde nestaví!“. Pódium v duchu tohoto konceptu připomínalo vlakové kupé a zahajovací skladbou byla právě Vlak, co nikde nestaví.
Publikum tvořilo mnoho generací od teenagerů až po vrstevníky osmdesátníka Petra Jandy. Zejména těm starším občas ukápla slza. Zazněly letité hity i kousky z poslední doby. Celkově vládla příjemná a veselá atmosféra plná úsměvů, společného tleskání, zpívání a pro ty, kdo neseděli na židlích na hlavní ploše, i tance. Pokud tedy zvolili stání po stranách sálu. Tomu, kdo se nedostane do první řady, tam sice brání ve výhledu sloupy, ale zase se dá hýbat a dýchat. Masy lidí stály i mezi hledištěm a bary nebo na schodech, a tam nebylo k hnutí. Takhle narvanou Lucernu jsem zažila poprvé a pro řadu lidí to muselo být dost nekomfortní a omezující. Možná i proto jsem si spíš než jako na slavnostním večeru v nádherné secesní Lucerně občas připadala jako na zábavě ve vesnickém kulturáku. Netvrdím, že je to špatně, nepotkala jsem nikoho, kdo by si stěžoval.
Jako první vzácný host se k Olympiku na pódiu připojil hudebník Michal Prokop, aby s ním zazpíval píseň Snad jsem to zavinil já. Když ve skladě Je to tvá vina zaznělo efektní sólo na kytaru, dalo se i bez pohledu na pódium odhadnout, že dalším milým hostem je kytarista Michal Pavlíček. Píseň Nikdo nejsme akorát přišel zazpívat Milan Peroutka mladší, syn před devíti lety zesnulého bubeníka Olympiku. O několik minut později se mezi muzikanty vřítil Dynamit Marek Ztracený, který kromě zpěvu hrábnul do kláves, aby tak připomněl už také nežijícího klávesistu Milana Berku. Samozřejmě nemohla chybět dcera Petra Jandy Marta, jež se se svou typickou živelností postarala o rock´n´roll při skladbě Jako za mlada. Zmínila, že celý koncert sleduje a průběžně si u něj poplakává.
Želva, kterou přišel na foukací harmoniku doplnit bývalý člen kapely Jiří Valenta, patřila mezi písničky s největšími ovacemi, podobně jako Jasná zpráva, v níž mezi refrény zpívala Linda Finková. Před touto písní lidé skandovali „Olympic, Olympic!“ a po ní kapelu počastovali silným a dlouhým aplausem. Do programu se zapojil i Milan Broum mladší, syn baskytaristy Milana Brouma. Instrumentální skladbu z osmdesátých let odehráli s kloubouky ala Santana na hlavách.
Objevila se i vsuvka, kdy se Janda, Broum a další současní členové bubeník Martin Vajgl a teprve od loňska v Olympiku působicí klávesista Pavel Březina chopili akustických kytar a zahráli baladickou Bon soir mademoiselle Paris a navrch přidali Kufr. Při jedné písni se na pódiu objevily taneční páry ve velké večerní a jindy zase vojenský žesťový kvartet.
Před přídavkem, do něhož kapela zařadila Otázky a Slzy tvý mámy, lidé nadšeně tleskali ve stoje. Ani po něm se ale ještě nechtěli s Olympikem rozloučit. Opět standing ovations, opět projevy nadšení a hlučení. Kapela se tak nechala přemluvit ke druhému přídavku, v němž zazněla píseň Dědečkův duch. V sále nechyběly kamery, a tak se dá předpokládat, že si tento narozeninový koncert budeme jednou moci připomenout v rámci nějakého dokumentu či jiného typu záznamu.