Jako předkapela s Kennedym přijeli Black River Delta a odehráli set výborného bluesrocku s obzvlášť dobře šlapající baskytarou. Když si k dojmu připočítám jejich lubové a pololubové kytary, outfity s modrými košilemi či riflovými bundami a perfektní angličtinu, překvapilo mě, že nepocházejí odněkud z amerického Jihu nebo Středozápadu, ale ze Švédska.
Myles Kennedy je známý hlavně jako zpěvák Alter Bridge a sólových projektů Slashe z Guns N’ Roses, v roce 2018 ale vydal první sólové album Year of the Tiger, na kterém se tematicky vrací ke smrti otce ve svém dětství. V tříletých intervalech pak následovaly ještě dvě další desky. A letos se Myles se svým sólovým projektem konečně dostal i k živému vystoupení u nás.
Jeho kapela hraje v podobě power tria – Zia Uddin za bicími, Tim Tournier na baskytaru a samotný Kennedy obstarává vokály i kytaru. Myles není jeden z těch zpěváků, kteří umí na kytaru jen pár akordů, kterými se doprovodí. Naopak začínal kariéru jako sólový kytarista. A na sólových koncertech mu na pódiu „konečně nepřekáží“ Slash ani Mark Tremonti, takže může naplno ukázat co v něm je. Tremonti ostatně říká, že Kennedyho kytara je tajnou zbraní Alter Bridge. Tady si každopádně Myles zahrál do sytosti – tvrdé riffy i působivá sóla, z nichž v paměti utkvělo hlavně prodloužené sólo v písničce Behind the Veil. Střídal u toho jednu kytaru za druhou, skoro vždy ale šlo o různé barevné varianty toho stejného modelu. Proč taky mít vlastní signature kytaru u PRS, pokud jich pak nedostanete aspoň deset.
Samotný Myles je skromný sympaťák. S jinými kapelami je zvyklý na velké haly, přesto publiku mnohokrát děkoval, že naplnilo klub na jeho sólovém koncertě, a zdůrazňoval, že to nepovažuje za samozřejmost. Když jedna fanynka zakřičela: „jsi super!“, Myles – který nemohl rozumět, ale mohl předpokládat pochvalu – to s humorem shodil: „Co že to bylo? You suck? (Nestojíš za nic?)“ Přiznal, že se moc nevyspal, protože absolvoval noční přejezd mezi Varšavou a Prahou a polské-české silnice s ním hodně házely. Prý se probudil ve chvíli, kdy ho v tourbusu obzvlášť velký hrbol vyhodil z lůžka do vzduchu. Publikum to odměnilo daleko větším smíchem, než Myles asi čekal.
Setlist až na jednu výjimku tvořily skladby z Kennedy alb, z nichž největší zastoupení měla jeho ani ne měsíc stará třetí deska The Art of Letting Go. Velmi oceňuji, že Myles postavil program skutečně na své sólové tvorbě, místo aby v každé druhé písni sahal po katalogu svých slavnějších projektů, jako se to mnohdy dělává. Oceňuji to i proto, že mi materiál z jeho alb přijde dokonce silnější než Slashovy sólovky. Přinejmenším více fungují jako písničky. Když jsem poprvé poslouchal album Year of the Tiger, říkal jsem si, že bych Kennedyho moc rád viděl někde v klubu, klidně jen úplně samotného s jednou kytarou. Nakonec to trvalo šest let, další dvě alba a pak přijel s triem (díky kterému to celé byl daleko větší nářez), na samotného Mylese přesto nakonec došlo. Paradoxně u jediného coveru večera. Zia a Tim si dali na chvíli pauzu a Myles jen sám s akustikou zahrál intimní verzi písničky Lover od Alter Bridge.
Kennedy vystoupení v pražské Akropoli byla jedinečná příležitost vidět tak vynikajícího zpěváka, kytaristu i skladatele takhle zblízka. Dobrá zpráva je, že koncert byl vyprodaný a Myles zaslouženě sklízel tak bouřlivý potlesk, až se mu ve tváři zračilo dojetí. Tak snad jej cesta, jakkoliv hrbolatá, brzy zavede do Česka znovu.
Hodnocení: 85 %
Myles Kennedy
Support: Black River Delta
Palác Akropolis, Praha
8. listopad 2024
