Letošní předvánoční koncert byl hodně podobný tomu loňskému a do značné míry pro něj platí to stejné, co jsme společně s Jardou Konášem psali už minule, přesto se našlo i pár rozdílů. Ústřední dvojici znovu doplňovala našlapaná kapela (klávesy, bicí, dechy), hrála se většina hitů z obou sérií pořadu, a to v rozšířených verzích, s přidanými slokami. Mezi písněmi se vždy pouštělo krátké mluvené slovo s úvodem k danému žánru nebo fiktivní kapele a na rovinu říkám, že oceňuji letošní novou verzi, protože ta minulá s její záměrnou ignorací kadence ve výslovnosti mě už iritovala. Pak se Šťastný s Belkem pokaždé převtělili do svých nových, žánrem diktovaných rolí se vším, co k nim patří, jako stereotypní hlášky k publiku nebo pohybové i vokální manýry. Zejména Belko by snad mohl i vystupovat jako imitátor, s tím co všechno dokáže s hlasem, nejvýrazněji u muzikálu či rockové balady.
Publikum to všechno nadšeně přijímalo a ochotně tuhle hru hrálo s umělci. Bylo poznat, že všichni byli pilnými studenty hudebního kumštu a mají poctivě nakoukáno, znají texty a vědí co se sluší a patří. U rockové balady se skandovalo jméno Belkovy postavy „Kruch-ta, Kruch-ta“, u country se řvalo „ahój“, „umí“, „nevadí“. Stále mě fascinuje, že celý klub i bez pomoci z pódia dokáže zpívat kompletně z paměti tak debilní refrén, kde o sebe zakopávají zájmena, jako „ona je já a jsem on…“
Nechyběli ani speciální hosté. Na country se ke Kumšťákům připojil i zbytek superkapely Lufťáci, na pódiu pak zůstali ještě i na dvě jejich vlastní písničky. Později se vrátili i na přídavek. Jak udělat comeback a jak se okamžitě přenést do devadesátek, přišel ukázat i „Robert Kodym“ v dokonalém podání Adama Krofiana. Ze všech vystoupení Kumštu, která jsem viděl, bylo letošní to nejdotaženější. V parodování všech možných stereotypů v hudbě, v textech i v pódiovém projevu. Od gest přes špatné rýmy až třeba po nuance typu hnusný zvuk kytary v sóle. Belko se Šťastným nevypadávali z rolí a tentokrát odvedli nejlepší výkony i po herecké stránce. Zároveň stále platí, že všichni zúčastnění jsou sami vynikající muzikanti a i tahle sranda-hudba v jejich podání jaksi mimoděk dost šlape. Přinejmenším rozšířená verze Jdu si vybrat vatu by si snad i zasloužila studiovou nahrávku.
Hrálo se úctyhodné dvě hodiny, na konci se dokonce dvakrát přidávalo, i když falešná zobcová flétna v coveru Céline Dion nebo rocková verze Neckářovy Půlnoční byly slušnými výzvami pro to, co všechno posluchač vydrží. Plošně se poděkovalo všem, kteří se kdy na Kumštu podíleli, a speciální poděkování dostal nedávno zesnulý Filip Černý, který celý pořad vymyslel. Byla mu i věnována píseň Nechám zálohám, což byla zároveň jedna z jeho oblíbených hlášek z pořadu, pokud se pamatuji dobře.
A to je vše. Mysleli jsme si, že to není možné, ale možné to je. Belko a Šťastný nás už naučili úplně všechno. Leda, že by se chtěli za pár let vrátit a ukázat nám ještě, jak dojit comebacky donekonečna à la Kiss.
Kumšt Live
Lucerna Music Bar, Praha
17. prosinec 2024
