Při cestě na koncert Mirai jsem se bála nejvíc jedné věci – že uvidím to stejné, co minulý rok, a pak budu nešťastná sedět u počítače a přemýšlet, co mám o takovém koncertu znovu psát. Zvlášť když loni jsem měla poměrně zásadní výhrady. Strach opadl velmi brzy. První písničky kapela nasolila do publika takovým stylem, že opakování se obávat opravdu nemusím.
Po poměrně nečekaném úvodu, kdy Mirai místo toho, aby na pódium vtrhli jak uragán, před publikum v poklidu předstoupili a tímto způsobem se sympaticky civilně pozdravili se všemi přítomnými, začali novým singlem Summer Love. Několik dalších skladeb se neslo ve vysokém tempu jedna za druhou bez vydechnutí. Když v písničce tenkrát Mirai zpíval Kde jsou ty doby, kdy tu hráli Blink-182, musela jsem se smát, když jsem si uvědomila, že ty doby byly, tedy jsou, právě teď. Na stejném pódiu Mark, Tom a Travis hráli dva měsíce zpátky. Pokud mě Google neklame, Mirai zrovna tehdy nekoncertovali a dost možná si v publiku užívali koncert podobně, jako si jejich fanoušci nyní užívali je.
Člověk se nestihl ani pořádně rozkoukat a kytarista Tomáš Javůrek s baskytaristou Michalem Stuchlíkem jsou dole z pódia a hrají mezi lidmi. Krátce poté Mirai zmiňuje, že v O2 areně hrají potřetí a děkuje fanouškům, kteří ji zaplnili do posledního místa. Před koncertem se mě kdosi ptal, jestli jsou vyprodané i sektory u stropu. Ano byly. A i když Mirai na konci přiznal, že se dvěma dioptriemi na ty nahoře úplně nedohlédne, i oni tvořili významně atmosféru – když se rozsvítí mobily v celé hale, dělají ta vyprodaná vrchní patra velký rozdíl. A těm v nejvyšších řadách, kteří se nechali v závěru přesvědčit na to, že mají v zaklesnutí s lidmi po svém boku hopkat zleva doprava a zpět vzkazuji jediné – jste blázni – vždyť je to vysoko a třáslo se to mohutně!
Od začátku byla jasná jedna věc – Mirai to teď dělají trochu jinak. Napsala bych začínají dělat, ale vždyť oni mají v tomhle lehce rockovějším stylu za sebou celé stadionové turné. Zatímco loni v hlavě utkvěla pohoda-yahoda, nejen ta písnička, nyní je to spíš dojem, že kluci se do toho umí taky pořádně opřít.
Co se mi dřív zdálo trochu vlažnější, mělo tentokrát poměrně grády. To mě těší, protože bez ohledu na to, jestli je nějaká kapela vaše srdcovka nebo vás třeba žánrově nebo jinak úplně míjí, asi se shodneme na tom, že nejvíc se cení, když ze samotných muzikantů cítíte nějaké emoce a že je samotné to doopravdy baví. A na tomhle koncertě jsem nejen během nových písní viděla čerstvou jiskru.
Zároveň Mirai vytáhli pár osvědčených es z rukávu. Malého kluka z publika, který i se zlomenou rukou naplno mydlil do bicích při Song 2 od Blur. Klasické intermezzo, během kterého všichni členové kapely tlučou do bubnů, což je koncertní rituál Mirai od dob, co jsem je kdysi viděla poprvé a stejně jako tehdy se mi to i nyní zdálo jako roztomilá blbost, co překvapivě efektně funguje a naprosto chápu, že se jí nevzdávají. K jímavým momentům koncertu tradičně patřila skladba Lítej věnovaná Davidovi Stypkovi a písnička Anděl, kterou Mirai odehrál s bývalým členem kapely Kristiánem Danelem poté, co na matraci na vlně rukou přesurfoval arénu na detašované pódium u zvukaře.
Cestou zpět se Mirai prošel mezi lidmi, plácnul si s opravdu dlouhou řadou fanoušků, některé objal, nebo oni objali jeho. A přiznejme si, když jdete na koncert do O2 areny, nestojíte ani zdaleka v první řadě a najednou se na vás z půl metru směje zpěvák a dává si s vámi high-five, je to krásný fanouškovský moment. Navíc vrcholil jednou z nejzábavnějších částí koncertu – Mirai svou dlouhou pouť arénou zakončil na schodech jedné z tribun, kde se potkal s od uchu k uchu zářícím Bennym Cristem, který byl po Pauliem Garandovi dalším hostem večera.
Benny u Mirai hostoval i loni a tehdy jsem psala o výrazném nárůstu energie na scéně, když se objevil. I letos byl ozdobou večera, ale rozdíl se mi nezdál už tak markantní. Ne že by Bennyho výkon byl slabší, spíš se mi zdálo, že za ním Mirai šli trochu výš. A to přes dvě zásadní výtky. V sektoru 101 bylo sice nádherně vidět, ale zvuk se chvílemi měnil v rachot, ale hlavně – Mirai bývá i v lepší hlasové kondici než na tomto koncertu. Možná se nepodařilo stoprocentně pošetřit síly do konce turné, možná byl nějaký jiný problém, ale chvílemi jsem mu fandila, aby mu nevypadl hlas, nebo měla pocit, že ho trochu zrazoval. Průšvih to nebyl, ale maximální forma taky ne.
Loni jsem také napsala, že jsem si na koncertě, který Mirai natáčeli, přišla chvílemi trochu jako kompars – tentokrát děkuju kapele za to, že jsem viděla, že oni tam jsou pro lidi a dělají maximum pro to, aby si užili jejich hudbu.
Koncert měl většinu času spád a moc dobře se na něj koukalo. Zdravíme Matyáše Vordu, který má na svědomí podobu scény a projekcí. Co by bez tebe ty české kapely dělaly?! Fakt je, že tu naklopenou prostřední ledku si nejvyšší sektory asi tolik nevychutnaly, ale zase fanoušci pod pódiem museli mít díky ní občas pocit, že je kapela zalehne. Mirai příští rok oslaví deset let na scéně. Je ohromný úspěch, že za tu dobu dokázali třikrát vyprodat největší českou arénu. A je hezké vidět, že se rozhodli nestagnovat ve svém standardu.
