14. 9. 2022 | Ondřej Černý | Foto: Profimedia (z koncertu v Berlíně)

NAŽIVO: Maxïmo Park v Praze řádili, i když jejich generace koukala na televizi

Maxïmo Park mají tak trochu smůlu. Do hudební branže vstoupili, když se vydavatelský byznys začal hroutit, kytarové kapely se měnily v dinosaury a svět řešil, že nejsilnější světovou mocnost řídí American Idiot. Přesto kapela díky své hravé muzice vystupovala před desítkami tisíc lidí. Na koncertě v pražském Futuru byl počet fanoušků nepoměrně slabší, ale kapela nic neodflákla a nabídla jim energickou show.

Přijít na akci včas znamenalo nechtěnou výpravu pro bobříka odvahy. V době avizovaného začátku akce připomínal prostor před pódiem dům duchů. Sotva dvacítka přítomných posedávala po straně, případně postávala u baru. A situace před vchodem také nevěstila nic dobrého. Zatímco obvykle před začátky koncertů dav kuřáků živě diskutuje o čemkoli, tentokrát před Futurem nestál vůbec nikdo.

Dámské trio Peaness tak začalo svou produkci s mírnou prodlevou. Osazenstvo v sále v tu dobu překročilo padesát hlav a mělo možnost vůbec poprvé si v Česku poslechnout kapelu z Chesteru, která se dala dohromady už v roce 2013 na tamní univerzitě. Albový debut World Full Of Worry dámy vydaly až letos v květnu, a věci z něj tak logicky tvořily páteř jejich vystoupení.

Šlo o melodický indie pop, který bohužel nenabízel více odlišných poloh. Celou dobu šlo o velmi jednoduché písničky, které lze naživo zahrát na kytaru, basu a bicí. Zazněly dosud nejznámější songy kapely (How I'm Feeling, What's the Use, Kaizen) a vlastně by úplně stačilo, pokud by zůstalo pouze u nich. Posluchač by si z nich obrázek o kapele zvládl udělat. Ale Peaness dostaly prostor více než deseti minut a plně jej využily. Někdy je třicet minut opravdu dlouhá doba.

Příjemné ticho po skončení vystoupení Peaness možná do sálu přilákalo další lidi, takže když Maxïmo Park vstupovali na scénu, vítalo je publikum, které sice ani zdaleka nezaplnilo polovinu klubu, ale 150 natěšených diváků určitě mělo. Zpěvák a lídr kapely Paul Smith se svým typickým doplňkem na hlavě na sobě nedal znát žádné zklamání a pustil se do práce, jako by stál před výrazně početnějším auditoriem.

Kapela se v Praze představila v rámci turné k poslední desce Nature Always Wins (2021). Dobré, nutno poznamenat. A tak nebylo s podivem, že z ní ve Futuru zahrála více než polovinu. Už úvodní All of Me ukázala, co kapelu zdobí nejvíce. Hravost, výborná melodika, dynamičnost a práce s publikem. Paul Smith je výborný lídr a proto je jediný, kdo z kapely s publikem komunikuje. A jde mu to i po těch letech náramně.

Fanoušci z Walesu. Foto: Ondřej Černý

Průřez diskografií v průběhu koncertu ukazoval, že si kapela po celou dobu drží standard, kdy žádnou z albových položek nelze označit za slabou. Naopak, k jisté kvalitě občas přidá hit, který má potenciál publikum roztančit a pořádně odvázat. V Praze to kromě jiných songů byly i hity Our Velocity a Apply Some Pressure, které zazněly v rámci přídavků a rozdivočily závěr koncertu v menší mosh pit. Šlo o protipól vzpomínky na Jean-Luc Godarda, zásadní postavu francouzské filmové nové vlny 60. let 20. století, jenž v den koncertu zemřel. Paul Smith mu věnoval písničku Grafitti s tím, že pro něj osobně Godard opravdu hodně znamenal.

Jak už bylo zmíněno, hlavní tíha koncertu ležela na lídrovi kapely. Na tom se od prvního českého vystoupení Maxïmo Park v Roxy v roce 2009 nic nezměnilo. Odlišné je trochu personální složení, když Smithe z původního obsazení doplňují kytarista Duncan Lloyd a bubeník Tom English. V Praze se s nimi ještě představila Jemma Freese na klávesy a basák, jehož jméno zůstává ve skrytu podobně jako tomu bylo při jeho prezentaci ve Futuru.

Kapela šlapala dobře a působila sehraně. Ostatně dramaturgický soulad zvolila i v oblečení, neboť každý z vystupujících muzikantů měl košili nebo tričko s límečkem. Působilo to sice trochu divně, ale vlastně... proč ne.

Zvuk byl dobrý a kapela si poradila i bez světelné show, protože hlavním magnetem byl Smith. Jeho grimasy, pitvoření se a schopnost nebrat se vážně vydaly za víc než jedno projekční plátno.

Zároveň však také ukázal svůj pozorovatelský talent, když si všiml slovní hříčky na tričkách dvou fanoušků, kteří to přímo před pódiem po celou dobu koncertu rozjížděli. Místo názvu kapely Maxïmo Park na nich měli vyvedeno Maxïmo Prague a mělo to svůj důvod. Jenom kvůli koncertu přiletěli z Walesu a hned po vystoupení se do domovského Cardiffu opět vraceli. Jak mi mladší John (18) prozradil, první koncert, na kterém kdy byl, byli před pěti lety právě Maxïmo Park. I z nostalgie si to proto s tátou (58) ve Futuru pořádně užili.

A nebyli sami, i když dostat se bez jakékoli snahy do třetí řady přímo na dosah zpěvákovi ukázalo, jak si kytarové kapely z 90. a nultých let na scéně aktuálně stojí. V publiku, v němž převažovali třicátníci a čtyřicátníci, chyběli jejich generační souputníci, kteří už chození na koncerty vzdali, jsou doma s rodinou nebo provozují ritualizované okukování televizní obrazovky. Což je škoda, protože pražská zastávka Maxïmo Park jasně ukázala, proč má stále smysl chodit do klubů na koncerty. Pro potěšení těch na pódiu i pod ním.