Písničkář, což je běžně užívaný český ekvivalent termínu singer songwriter, je u nás tradičně spojovaný s folkem. V kontextu angloamerické hudební kultury je však používán k definici jednotlivce, který je autorem hudby a textu, přičemž je úplně jedno, zda vystupuje sám nebo se sebeříznější doprovodnou kapelou.
Tereza Balonová byla tentokrát v roli předskokana. Přišla jen s amplifikovanou kytarou, bez looperů a další techniky, která je pro ni typická. Nic proti tomu, silné písničky jako Půlnoc nebo Neposloucháš umí docela dobře existovat i bez elektroniky, ale dnešní pop je postaven víc na aranžmá než na melodii a slovech, takže její vystoupení vyznělo trochu suše. Na druhou stranu při této příležitosti víc vynikl její příjemný a důvěryhodný alt a ukázalo se, jak za poslední dva roky, kdy její talent sledujeme, pokročila v pěvecké technice.
Balonová ve svém relativně krátkém setu představila několik písní, které se objeví na jejím druhém, na červen plánovaném albu. Zdá se, že na něm můžeme očekávat další milostné písničky, jakési monology, směřující k neviditelnému milenci. Jsou to hezké písně se srdcem na dlani, ale místy sebou přinášejí divný pocit nepatřičnosti a neslušnosti jako když nasloucháme intimnímu telefonnímu hovoru vedle nás stojící dívčiny, přičemž nám je zároveň líto, že na druhé straně linky nejsme my sami.
Uvidíme, co z toho všeho vznikne v určitě bohatších aranžmá na desce. Anebo 27. dubna, kdy Tereza vystoupí poprvé s kapelou.
Martin Chobot nevystupoval s kapelou zdaleka poprvé, protože jako kytarista a partner Ewy Farné se nakoncertoval až dost, navíc má zkušenosti i z kapely EFeM, kterou má s Filipem Sázavským. Poprvé se ale představil jako zpěvák a šéf kapely, která hraje čistě jeho vlastní písně. S Terezou Balonovou má společný přístup k tomu, co chce říct.
V tom jsou oba pokračovateli „písničkáře všedního dne“ Davida Stypky. Podobně jako on dovedou zachytit kouzlo zdánlivě obyčejných chvil a měnit je v momenty neobyčejné. Chobot to vlastně sám potvrdil, když do svého bloku zasadil jednu z nejznámějších Stypkových písní Kříž. Zazpíval ji s takovým citem, že by mu autor po koncertě určitě přišel poplácat po rameni.
Chobot si Stypkovu píseň vybral nejen proto, že je krásná, ale i proto, že jeho sólový debut nemá ani třicet minut. Když ji přičteme k devíti písničkám jeho desky a nějakým řečem mezi skladbami, vyjde to na pětačtyřicetiminutový blok. Určitě ví, že to je přesně ta délka, kdy jemný lyrik ještě nezačne nudit.
Chobota doprovázelo trio výborných muzikantů – Roman Vícha na bicí, Matěj Belko na basu a klávesista Honza Aleš – a ti ho dokázali hlavně v refrénech navíc posílit svými hlasy. Trochu bylo znát, že chemie mezi nimi a Martinem nebyla absolutně dokonalá, ale častějším hraním by určitě dokonalosti dosáhla. Ve chvílích, kdy v Gravitaci vygradovali závěr ve stylu Foo Fighters, byli k sežrání. Jinak to snad ani nejde říct.
Ti, kdo čekali, že v písni Tak jsme se hledali přijde Martina posílit jeho žena, která ji s ním nazpívala na desku, byli zklamáni. Nesehnali hlídání. I to vlastně podtrhuje kouzlo toho obyčejného smutného i radostného světa, o kterém Martin Chobot zpívá. Koncert končil mrazivou písní To všechno z lásky, rozverná nálada v sále vzhledem k tématu na chvíli zvážněla. Stejně jako na albu to ale nebyl úplný konec, protože „dokud je to zlé, ještě nic neskončilo“. Přídavek vrátil do hry naději.
Martin Chobot se na pódium vrátí již 11. dubna. V Lucerna Music Baru bude pro změnu předskokanem. Vystoupí před Kateřinou Marií Tichou.