Na rok 2021, kdy Måneskin Eurovizi vyhráli, si živě pamatuji. Na ten skandál s domnělým šňupáním kokainu v přímém přenosu, i na to, jak šli do finále z pozice outsiderů, kteří nakonec zvítězili. O dva roky později po vyprodaném pražském vystoupení v O2 aréně musím vyjádřit uznání. Bellissimo, grazie! Krásný koncert, děkujeme.
Jejich příběh je vlastně pohádka: Hlavními hrdiny jsou čtyři spolužáci ze střední školy v Římě. Začínají hraním na ulici za peníze do klobouku. Prohra ve finále italského X-faktoru je nezlomila a několik let na to vyhrávají prestižní soutěž kapel Sanremo. Pak už je čeká zmíněná Eurovize… V srpnu roku 2021 vystoupili na festivalu Rock for People Hope. Vybavuji si ten koncert dobře – byl zvláštní, zaznělo dost coververzí a připomínal mi spíš jakýsi rokenrolový kabaret – nesdílel jsem tehdy nadšení se zbytkem naší redakce.
No a teď zpátky ke květnovému večeru v roce 2023 – největší tuzemská koncertní hala je totálně vyprodána. Hned u vstupů je poznat, že dnes tu budu coby muž v menšině – to se prostě nedá nic dělat, Damiano David a jeho spoluhráči mají holt víc fanynek než fanoušků. Koukám kolem sebe a půl hodinu před avizovaným začátkem koncertu pódium halí rudá opona a z reproduktorů zní hlas Beth Gibbons, zpěvačky kapely Portishead a její naléhavé Give me a reason – souhlasím a říkám si, jestli jsem nakonec neudělal chybu, že tu jsem…
S úderem osmé hodiny se ozývá první pištění, cca po akademické čtvrthodince se za oponou objevují siluety kapely a začíná skladba Don’t Wanna Sleep – opona letí k zemi, dívky v aréně spustí unisono jekot a křik – wow – otočím se kolem sebe a sektory na sezení se v první vteřině koncertu změní v tribuny na stání. Během celého koncertu se to už nezmění. Italové nakopnou začátek koncertu takovým stylem, že mi (ač to nerad přiznávám) naskočí husí kůže. Ty jo!
Říkám si, že hokejová Sparta, která v O2 aréně hraje zápasy, má už nějakou dobu slogan a kampaň #NEZASTAVÍŠ, ale to jaké tempo Måneskin nasadili… Hned třetí píseň je jejich vítězný superhit Zitti E Buoni – hala freneticky zpívá refrén spolu se zpěvákem, který mimochodem odzpíval koncert na takových podpatcích, že bych se je nebál označit za malé chůdy.
Samozřejmě že zazní i megahit od kapely The Four Seasons – Beggin‘. Tentokrát je to však jediný cover, Måneskin už dnes umí utáhnout set sami svými písněmi – v Praze hráli přes dvacet písniček! Když to vypadalo, že koncertu trochu padá řetěz, přesunuli se zpěvák s kytaristou na menší stage na druhou stranu haly a dali k dobru dvě akustické písně italskou Vent’anni a If Not For You. Následoval přesun na hlavní pódium a nasekat tam zbytek – tenhle italský vlak ne že nestaví, ale ani nebrzdí v zatáčkách.
Jasně, byl to koncert plný všech možných rockových klišé – Damiano dvakrát posadil celou halu na „naše nádherné zadky“ aby je pak v jeden moment všechny nechal skákat a doslova explodovat celou arénu. Byly ohně, bylo skákání do diváků, kytarové sólo na zádech jednoho z bodyguardů, který kytaristu Thomase nesl halou mezi fanoušky. Victorie De Angelis, baskytaristka kapely, byla mezi fanynkami a fanoušky možná ve finále víc než na pódiu – bylo odhalování a letící spodní prádlo na pódium, předstíraná soulož během kytarového sóla…
Obdivuji energii, se kterou Måneskin odehráli koncert, jak kdyby nebylo žádné zítra… A jasně, kdybych neznal všechny ty velké rockové legendární kapely, tak bych tam asi stál dodnes a nechápal co se stalo. Italové mají všechny ty legendy nastudované do puntíku a předvedli „áčkovou“ rockovou show. Navíc měla super zvuk, což zrovna ve vysočanské hale rozhodně nebývá pravidlem. Když jako poslední píseň podruhé hrají I Wanna Be Your Slave, koukám, že kolem mne by se našly tisíce potenciálních otroků kapely. Nevěřím, že z haly odcházel někdo s jiným než zpoceným úsměvem na rtech a vykřičeným hlasem.
Jasně, můžeme si z Måneskin dělat legraci, že je to rockový revival, že je to kapela ze soutěží, že jen reprodukují všechna rocková klišé, ale musím uznat, že je to hlavně fakt pořádně zvládnutá práce, neuvěřitelná energie a vášeň, s kterou italští rockeři vystupují, je hodna obdivu. Dokud budeme mít kapely, které to budou takhle „mydlit“, tak ten rock and roll nikdy neumře a já opět říkám: Grazie, Måneskin!