Metalový večírek v Pardubicích odstartovala domácí skupina Frozen Poppyhead, na kterou jsem byl velmi zvědavý. Zajímalo mě, jak si poradí s těžkou úlohou předkapely takto velkého koncertu. Českobudějovická parta se prezentuje vlastní formou alternativního metalu, která v sobě mísí různé prvky rockové muziky včetně hardrocku. Oproti thrashovým Megadeth tedy trochu jinačí muzika.
Frozen Poppyhead rozhodně nepohořeli a část publika dokázali pěkně rozehřát díky aktivnímu pohybu na pódiu a především suverénnímu muzikantství, které mě příjemně překvapilo. Kluci solili jeden riff za druhým a předvedli téměř bezchybnou rockovou jízdu, kterou zbytečně kazily jen delší pauzy mezi písničkami. V nich se frontman neustále snažil komunikovat s fanoušky a představovat svou nepříliš známou skupinu. To bylo naprosto pochopitelné, jen příště to chce s mírou.
S úderem osmé hodiny už natěšení fandové netrpělivě čekali na metalové velikány. Po několika málo minutách se na pódiu rozsvítily tři světelné tabule, na kterých se promítalo video s kapelním maskotem Vicem Rattleheadem, jenž Megadeth provází od založení. Působivý úvod započalo intro skladby Prince Of Darkness a všichni čtyři muzikanti vystoupili za mohutného aplausu davu na pódium. Začala nefalšovaná thrashová smršť.
Megadeth se s tím moc nemazali a od úvodu pálili hity jako Hangar 18, Angry Again nebo Wake Up Dead. Sice první dvě skladby museli zvukaři lépe poladit zvuk mikrofonu Davea Mustaina, kterému nebylo zpočátku příliš rozumět. Je pravdou, že naživo už Mustaine zkrátka nezní tak jako v devadesátkách. Před čtyřmi lety musel ikonický dlouhovlasáč bojovat s rakovinou jícnu, kterou naštěstí dokázal rychle zkrotit. Ačkoli zbytek koncertu zvládl obstojně uzpívat, jeho hlas už zkrátka nemá takový rozsah a vysoké výšky od něj už zřejmě nikdy neuslyšíme. Tedy alespoň ne na pódiu, ve studiu totiž zní pořád skvěle.
Díky tomu jsem se těšil především na prezentaci nových písní Megadeth a i těch jsem se dočkal. Ačkoli byl setlist průřezem kapelní diskografie od jejího debutu, skupina zahrála i píseň Dystopia z předposlední stejnojmenné desky (Dystopia, 2016) a novinku We'll Be Back z posledního alba The Sick, the Dying... and the Dead! (2022). Obě tyto skladby parádně zafungovaly díky kulometně rychlým kytarovým riffům a především parádnímu zvuku. Ten ostatně bavil celý koncert. Zejména zvuk bicích mi přišel až neuvěřitelně vypiplaný a neustále akční bubeník Dirk Verbeuren bavil divokými bicími variacemi. Ani zvuk kytar se neztrácel, o čemž přesvědčil i hit In My Darkest Hour, jehož úvod doprovodilo akustické intro kytaristy Kika Loureira.
Největší pozdvižení však přišlo s hitem Symphony Of Destruction, na který očividně většina fanoušků nejvíce čekala. Z ochozů se někteří z nich začali zvedat ze sedaček a část stojícího davu začala i menší mosh-pit. Náhlý nával energie pak ještě umocnily závěrečné hity jako Peace Sells, Mechanix a také přídavek v podobně Holy Wars... The Punishment Due. Megadeth zahráli v podstatě všechny své nejslavnější hity a bavili tak jak generačně starší obecenstvo, tak i mladší fanoušky.
Pozorovat generačně různorodé publikum bylo svým způsobem hezkým zážitkem. Je vidět, že Dave Mustaine a jeho souputníci v kapele dokáží nadále oslovovat mladé publikum, což je dokazuje velikost kolosu Megadeth. Jen byla trochu škoda, že se hala ani zdaleka opticky nenaplnila, jak by se na takovou legendu slušelo a patřilo. Zároveň mi až do poslední třetiny koncertu přišlo publikum trochu vlažné. Pravdou je, že Mustaine příliš s publikem nekomunikoval, ale díky tomu zase koncert rychle odsýpal a bavil svým tempem.