Skupina se dávno před vznikem kultovního televizního seriálu Babylon Berlin nechala inspirovat německým kabaretem dvacátých a třicátých let. Vsákla do sebe tehdejší dekadenci doby, někdy úmyslně trapný humor, německou „maschieren marsch“ melodiku, stejně jako šanson. Do jejich koncepce nespadá z našich představ o kabaretu jediná věc – tehdejší sentiment. Ten se prostě do rocku nehodí.
To se nejvíc tlouklo s písní, která dala kapele jméno. Německý protiklad spojenecké válečné „hymny“ Škoda lásky, proslavený zpěvačkami Lale Andersen a Marlene Dietrich přímo slintal sentimentem, zatímco interpretace české skupiny je nabízí pro soubor typickou směs novoromantismu, neoklasicismu a pop rocku. Ani němčina v této verzi moc nevynikla. Mimochodem, existuje i český překlad, tuším, že z pera Sergeje Machonina. V té podobě ji před pár lety zpívala Světlana Nálepková.
Lili Marlene má s Precedensem společné jen oba klávesisty – Martina Němce a Pavla Nedomu. Jejich nástroje vytvářejí nezbytnou hmotu, zvukový základ, na němž dostává prostor vedle Dáši Součkové kytarista Jan Šobr a hlavně trumpetista Miroslav Barabáš. Klávesy samotné vyniknou hlavně v předehrách některých skladeb. Ještě k Barabášovi – jako zpěvák ujde jen tak tak, ale jeho trumpeta je – jak se ve fotbalu říká – rozdílovým hráčem, tím, kdo odlišuje sound Lili Marlene od všech ostatních kapel.
Dáša Součková se svým robustním, někdy až drsným altem je rockovým zosobněním německé chanteuse. Suverénní hlasový výkon rostl od skladby ke skladbě a v přídavku, kdy podruhé zazněla Skoumalova píseň Zvolna, jíž před pětatřiceti lety kromě autora zpívávala Helena Arnetová, bral opravdu za srdce. Martin Němec ve svých projektech vždycky sázel na zpěvačky a i v Lili Marlene měl obvykle šťastnou ruku.
V poměrně rozsáhlém dvoudílném setu projela Lili Marlen všechny své zásadní skladby. Po Prologu se pustila s chutí do svého stylového mixu a bylo znát, jak si po delší době muzikanti své společné vystoupení užívají. Už třetí skladba, dramatický morytát Žena ze Stínadel probudila zpočátku trochu pasívní posluchače a následně při svém největším hitu Berlínská zeď byla kapela a publikum jedna duše. Ona ta komunikace Lili Marlene přitom není jednoduchá – kabaretní, tím pádem někdy komicky prezentovaný princip není zrovna moc kompatibilní s písněmi, v nichž se někdy až brutálních podobách ponejvíc střídá láska se smrtí a kde jsou jemně propírány jisté druhy deviací. Však také při jakoby lidové písni ve stylu sběratele Františka Sušila (ale s moderním jazykem) o incestu stydla publiku krev. A to nejen proto, že ji Dáša bravurně zazpívala jako sólo bez doprovodu. Ostatně, Barabašovo pěvecké sólo Markýz de Sade rovněž zapadlo do tohoto ranku. Zpíval celkem slušně, ale proti hlavní vokalistce vyzněl jako amatér.
Temnou stránku novovlnného kabaretu reprezentovala také balada Dívka a smrt od Jana Sahary Hedla, známá z nejstarších Němcových nahrávek pod hlavičkou Praprecedens. Pamětníci původní nahrávky si pochvalovali, jak skladba v provedení Lili Marlene nabrala na temnotě.
Zajímavá byla i verze písně Hoří Notre-Dame, které známe i v provedení Precedensu a ve skvělé verzi Michala Prokopa, měla jisté dekadentní kouzlo.
Lili Marlene nejsou kapela pro každého. Aby ji člověk pochopil a vychutnal si jemné nuance a souvislosti Němcových vícevrstvých sdělení a vokálních kreací Dáši Součkové, musí mít za sebou hodně velké zkušenosti. Nejen hudební.