Reportáž z Tenacious D se píše skoro sama. Dvojice Jack Black a Kyle Gass zkrátka zbořila Forum Karlín, pardon za klišé, ale to se nedá popsat jinak. Nejsou to jen zpívající herci, ale především rození hudebníci, kteří se holt víc proslavili jinak a jinde. Nikdo ve vyprodaném sále nepochyboval, že jejich láska k bigbítu, metalu a přidruženým žánrům je upřímná a věčná. Co na tom, že hráli akusticky. Střihli i čistě rocková, funková či funkrocková čísla a došlo i na soulové zpěvy v předělech. Až bylo člověku líto, že šlo o mezihry a kéž by Tenacious D v tomto duchu něco složili či dokonce nahráli.
Jack Black nezapřel svůj pubertální humor, narážky na Big D, tedy „Velké péro“, se nesly celým večerem. A korespondovala s tím i scéna, kolosální figurínu satana ejakulujícího plameny by jim mohli závidět i Steel Panther. Jenže tenhle humor holt k Tenacious D patří, stejně jako hlášky a odlehčená atmosféra, ve které se nesl celý večer.
Jack Black a Kyle Gass dokázali, že nejsou žádní zpívající herci těžící ze slávy (byť Black by fakt mohl), naopak předvedli poctivý set zábavný do poslední minuty. Ocenilo to i publikum od začátku naladěné na humor Tenacious D. A právě návštěvníci hráli velkou roli v celkovém vyznění koncertu, protože od první řady až po bar vzadu se zpívalo, tančilo a aplaudovalo. Dlouho, předlouho jsem nezažil koncert, kde by téměř každý v sále křepčil na známé písně, a to nemluvím o tom, jak celé Fórum řadu hitů odzpívalo jedním dechem…
Vytknout Tenacious D šlo pramálo. Možná mohli hrát déle. Nebo naopak, setlist byl našponovaný do maxima, přeci jen jsou to pořád tzv. prdelky z muziky, a protože opakovaný vtip není vtipem, stačilo přidat pět šest písniček a přestalo by to fungovat. Ale takhle to bylo tak akorát a podle reakcí návštěvníků to řada lidí ocenila.
Tenacious D ale ukázali Praze ještě jednu věc – že dělat hudební humor tak, aby byl zábavný a zároveň důstojný na poslech a obdivuhodný muzikantsky, je možné. I v Česku máme v tomhle tradici, stačí si vzpomenout na Nightwork nebo Těžkej Pokondr. Ale oba zmínění (a nejen oni) jsou ve srovnání s Tenacious D trapní šaškové, co se nezmůžou na víc než dělat ble ble ble.
Jack Black a Kyle Gass tak dokázali hned několik věcí najednou: že zpívající herec není syndrom, ale může z toho vzniknout plnohodnotný tvůrčí projev. Že kvalitní humor v hudbě je možný, jen se to prostě musí umět. Ale hlavně že pokud se přirozeně propojí publikum s kapelou a interpret umí zabavit, je z toho nezapomenutelný večer, i když to nebyla žádná vysoká „škola ro(c)ku“.