Docela dost dlouhou dobu po otevření dveří do sálu to vypadalo, že na koncert mnoho lidí nedorazí. Publikum se scházelo pozvolna, a to tak pozvolna, že kapela o čtvrt hodiny odložila začátek a čekala na poslední opozdilce. Nakonec se prostor příjemně zaplnil, dle mého odhadu asi tak z poloviny své kapacity. Úderem dvacáté hodiny a patnácté minuty na pódium zaplněné nástrojovým vybavením nastoupila sedmičlenná kapela The War On Drugs z Filadelfie vedená zpívajícím kytaristou Adamem Granducielem. Začala bez mála dvě a půl hodiny trvající oslava rockové muziky. Fantastická show byla prostá bombastických světelných efektů a jedinými pohybovými kreacemi byly houpající se Granducielovy dlouhé vlasy a jeho občasné procházky po pódiu. Byla fantastická jen a pouze muzikou.
Ošuntělý posedlík kytarou Adam Granduciel stál uprostřed pódia obklopený chrámem efektových krabiček, hrál jako Neil Young a ve svých opulentních kytarových sólech nechával jednotlivé tóny katarzně zpívat v dlouhých pramenech melodií. Zpočátku se mi zdálo jako by ta jeho sóla byla zbytečně potichu a utopená mezi ostatními nástroji, ale posléze jsem pochopil, že to byl záměr. Že šlo o to, aby na sebe zbytečně nestrhávala pozornost, neexhibovala a souzněla s aranžemi a hlasitostí ostatních nástrojů. Po jeho levici stál za stohem kláves Robbie Bennett, jehož úkolem byly dominantní klavírní party. Za ním se tyčil Jon Natchez, který hrál na baryton saxofon rytmické party a občas si vystřihl efektní sólo. Po Granducielově pravici stál uprostřed pódia baskytarista David Hartley, jehož obzvláště pozoruhodné melodické basové linky hezky podtrhovaly celkový zvuk, přičemž byly v souladu s bubeníkem Charliem Hallem. Úplně vpravo na pódiu stál Anthony LaMarca, který hrál rytmické kytarové patry občas na elektrickou a občas na akustickou kytaru. Za ním a za svými klávesami stála Eliza Hardy Jones, jejíž ženský vokál příjemně doplňoval Granducielův zpěv a la Bob Dylan.
Všech šest Granducielových spoluhráčů k jeho kytarovým partům přimíchávalo jásavé klávesy, burácející saxofon, osmdesátkový hukot bicích, špetku krautrocku a stadiónové ambice evokující E Street Band Bruce Springsteena. Ukázalo se že dokáží bez problémů odpálit přímočařejší rockové pecky jako Come to the City i rozkvétat ve volnějších zvukových krajinách Ocean of Darkness nebo I Don't Live Here Anymore. Výsledkem byl opojný koktejl, který kapelu během deseti let katapultoval z malých klubů do arén a velkých hal a který k sobě přilákal fanoušky napříč generacemi. Koktejl, který strhl i publikum ve Foru Karlín.
The War On Drugs jsou mistři v budování tempa, což se projevilo i ve skladbě set listu, ve kterém nabídli publiku majestátní zvuk a robustní muzikantství v řadě skvělých melodických skladeb zpravidla končících opakovanými refrény, harmoniemi a kytarovými sóly. Nechyběly písně jako ohromující a husí kůži vyvolávající An Ocean in Between the Waves, pomalejší a magicky gradující I Don't Want to Wait a Victim, mrazivá a zároveň lákavá Harmonia's Dream, Under the Pressure s grandiózními vzletnými kytarami, kterou osobně považuji za nejlepší song The War On Drugs, ani největší hit skupiny Red Eyes nebo vzletná Thinking of a Place, která našla své místo v přídavku.
Byl to večer teskného pohlcujícího rocku, vynikajících muzikantských výkonů, a hlavně lásky k hudbě jak na pódiu, tak pod ním. Takže ještě jednou - bylo to krásné.
The War on Drugs
Forum Karlín, Praha
13. červen 2023
Hodnocení: 89 %
