Jako předskokan zahrál islandský zpěvák a kytarista Júníus Meyvant, kterého ještě na baskytaru doprovodil Rubin Pollock, jinak kytarista skupiny Kaleo. Meyvant odehrál hezký písničkářský set proložený jeho sympaticky suchým humorem, na můj vkus to ale bylo žánrově až příliš vzdálené od hlavní hvězdy večera, až příliš jemné oproti našláplému bluesrocku Kaleo. Raději bych si Meyvanta poslechnul někde v kavárně nebo malém klubu a ideálně ještě bez trochu amatérského bicího automatu, který používal a nezněl vůbec dobře.
Kaleo začali novou peckou USA Today a rovnou mi vyrazili dech tím, jak dokonalý zvuk hned od začátku měli. Všechny nástroje byly jasně čitelné, zpěvu bylo dobře rozumět, sóla hezky prolézala skrz mix a co teprve ty basy! Nevím, kdy a kde jinde jsem slyšel tak mohutný zvuk kopáku a baskytary, aniž by to přitom bylo nepříjemně přebasované nebo se v tom topily ostatní nástroje. Nevím, jak to dělají – kromě výborné práce zvukaře tam tuším ještě nějaké efekty a možná synťákové party – ale výsledek zní neskutečně. Podobný dojem na mě udělala i vypiplaná světelná show využívající kromě nahoře zavěšených světel i několik malých sloupů pohyblivých reflektorů za kapelou a ještě atmosférické spodní svícení.
Velkou část vystoupení zdánlivě odtáhnul frontman Jökull Júlíusson alias JJ. On byl tou charismatickou tváří s kloboukem ve světle reflektorů, on to celé odzpíval a ještě odehrál slušnou část kytarových partů, on řekl těch pár slov, která od kapely za celou dobu zazněla. Píšu „zdánlivě“, protože zbytek skupiny si to odmakal víc než poctivě, i když opticky byli mírně v pozadí – již zmíněný Pollock s vynikající sólovou kytarou, Davíð Antonsson a Daníel Ægir Kristjánsson s výborně šlapající rytmikou (Kristjánsson přitom spoustu času strávil dokonce zády k publiku, otočený ke klávesám, na nichž občas něco nastavoval) a multiinstrumentalista Þorleifur Gaukur Davíðsson, který střídavě obstarával slide kytaru, klávesy a častá sóla na foukací harmoniku.
Hrálo se převážně z A/B, tedy z druhého a asi nejlepšího alba kapely, setlist doplňovalo několik skladeb z první a třetí desky a zaznělo i pár singlů z připravované čtvrté. Po našlapaném rozjezdu se v druhé třetině trochu zvolnilo, zazněla třeba jediná ne-anglicky zpívaná píseň večera, islandská balada Vor í Vaglaskógi, ale také se kapela ponořila hlouběji do svých amerických bluesových vlivů (k zamyšlení: když Islanďané adaptují delta blues, stává se z něj fjord blues?). Asi v polovině koncertu JJ na chvíli opustil pódium a zbytek kapely si dal instrumentální jam.
Základní set zakončovaly dva největší hity Kaleo. Nejdřív balada Way Down We Go, kterou s nimi zpívala celá hala, a pak vypalovačka No Good. Pak ještě dvě písničky jako přídavek a konec, překvapivě bez představování členů kapely. Čistého času asi hodina dvacet. Nebylo to vyloženě málo, i vzhledem k tomu, že se mezi hraním moc nemluvilo, ale preferoval bych o kousek delší vystoupení.
Kaleo nehrají nijak objevnou hudbu, v jádru je to pořád rock s bluesovými postupy. Skládají ale natolik chytlavé riffy a melodie a podávají je na tak vysoké úrovni, co se týče techniky hry i doprovodné show, že výsledek je strhující.
Hodnocení: 89 %
Kaleo
Support: Júníus Meyvant
O2 universum, Praha
30. listopad 2024