Úvodem důležitá poznámka pro čtenáře. Pokud jste koncert Judas Priest a spol navštívili a byli jste se zvukem spokojení, ba dokonce nadšení, připište si k hodnocení klidně dalších 20%, ty kapely si to zaslouží. Já tentokrát vyfasoval jedno z nejhorších míst v hale – poslední sedačku ve vyčleněném areálu, prakticky až za pódiem, dál už bylo jen vidět roztahané bedny a kmitající techniky v backstage. A to zážitku nepřidalo.
Uriah Heep patří mezi kapely, které mě v pubertě formovaly. Jejich Salisbury považuji za největší hardrockové opus magnum (Stairway to Heaven a Child in Time prominou). S odchodem Kena Hensleyho však ztratili hodně z původního zvuku a když v polovině osmdesátek přibyli do sestavy zpěvák Bernie Shaw a klávesák Phil Lanzon, čímž ze zakládající sestavy zůstal už jen kytarista Mick Box, vydala se kapela definitivně heavymetalovým směrem. Na tom by nebylo nic špatného, každá skupina se nějak vyvíjí. Ale jak pravil Shaw mezi písněmi, Uriah Heep hrají přes padesát let a vtěsnat tu muziku do pětačtyřicetiminutového setu tak, aby si každý přišel na své, zkrátka nejde. Uriah Heep to zvládli se ctí, metalové skladby z posledních dvou alb promíchali s hardrockovou klasikou prvních nahrávek, Lanzon svědomitě ctil zvuk původních hammondek a Uriah Heep nakonec odcházeli z pódia za aplausu rozezpívané patnáctitisícové haly.
Která předkapela tohle může říct? A to ještě před závěrečnou Lady in Black přidal Box do placu zajímavost, že hraje na akustickou kytaru Furch, což Shaw doplnil zvoláním: „Kdo by to byl řekl, že jedny z nejlepších kytar na světě vyrábí v Brně?“ Byl to hezký moment, dělající z řadového koncertu uprostřed turné jedinečný okamžik. To se vždycky cení.
Když nastoupili Saxon, jako kdyby tempo večera podřadilo. Se vší úctou k Biffu Byfordovi, jako frontman ve srovnání se Shawem působil odměřeně a set Saxon byl, jak se říká, profesorský. Hudebníci občas působili, že jim boty někdo přišrouboval k pódiu a situaci zachránil obdivuhodně energický basák Nibbs Carter, to poskakování by mu záviděl i Mardoša. A Carterovo házení máničkou do rytmu dvojšlapky by mohlo být samostatným koncertním číslem. Opět platí, že set Saxon dojel na to, že holt přijeli jako předkapela. Na řadu skvělých skladeb nedošlo, ale třeba Madame Guillotine fungovala výborně.
Když konečně nastoupili Judas Priest, šlo se takzvaně do plnejch. Otevřela se scéna, rozsvítila se všechna světla, začala projekce… ale tohle všechno ve výsledku ani návštěvník nemusel sledovat, protože středobodem všeho dění byl metalový Zeus Rob Halford. Bylo fascinující sledovat, jak málo mu stačí, aby si publikum omotal kolem prstu. Nijak neřádil, po pódiu chodil jako hlídač parkoviště, stačilo si místo bezdrátového mikrofonu v ruce domyslet baterku a efekt by byl úplný. Často zpíval zlomený v pase s pohledem zabodnutým někam do podlahy, téměř zavřený ve vlastním světě. A ještě častěji mizel za oponou, jako kdyby potřeboval další kalciovou injekci.
Bylo to anti-frontmanství, naprosto jedinečný projev hlavní postavy večera, která jako kdyby ignorovala těch patnáct tisíc upřených pohledů. Ale o to suverénnější ten projev byl, a když se do toho jó opřel, jako například v Painkiller, nikdo v hale nemohl pochybovat, že metalová scéna nemá žádnou jinou hvězdu halfordova formátu. Mimochodem, bylo hezké, že si Painkiller na prázdném pódiu mohl uvést bubeník Scott Travis. Ten přišel do kapely právě před nahráváním desky Painkiller a svou dvoušlapkou tehdy výrazně nakopl zvuk Judas Priest novým speedmetalovým směrem.
Bohužel, a tím se vracíme k úvodu textu, značná část večera vyzněla do ztracena kvůli špatnému zvuku. Judas Priest to sice valili dopředu jako nabíhající zápasník sumo, ale s poněkud jednolitým soundem. Nejvíc dostaly na frak zpěvy a citelně to bylo znát v závěrečné hymně nočních kaličů Living After Midnight. Z doprovodných vokálů nebylo slyšet zhola nic, což je u skladby, jejíž refrén na backvokálech hodně stojí, fatální chyba. Ale i z Halfordova zpěvu bylo slyšet jen každé třetí slovo a opakovaně jsem se při poslechu přistihl, že si pobrukuji text proto, že ho mám naučený a prostě si ho automaticky dosazuji, ne proto, že by byl slyšel z pódia. A to je jen příklad jedné skladby z mnoha, jež toho večera zazněly.
Ve výsledku to byl výborný koncert. Judas Priest, Saxon a Uriah Heep za cenu jednoho lístku, co si přát víc? Ale ten zvuk… ten zvuk, ten to všechno sesadil o třídu níž, než to mohlo být. Gratuluji všem, kdo slyšeli lépe a víc. Já bohužel nemůžu hodnotit jinak než mírně nad průměrem.
Verdikt: 72%