Ve své typické kšiltovce, sám, jen se svou kytarou přelil na návštěvníky pod svou někdy excentrickou komikou jen tak mimochodem blaženou náladu radosti z toho, že jsme. Že vůbec nevadí, když jsme troubové, když děláme blbosti nebo se nám něco nepovede, protože to patří k životu: „Podívejte se, já taky nejsem dokonalej.“
Však se také všichni těšili, kolikrát splete nebo zapomene text. Tentokrát přišla informační nouze jen dvakrát, ale vždycky to navodilo právě ten pocit lidství, který většina populární hudby v posledních dvou desetiletích ztratila, a nahradila vyzkoušenými slogany a frázemi.
Z hlediska formálního tvaru vystoupení to byl nezvyklý formát. Při Schmitzerově osobnosti se ani nic obvyklého čekat nedalo. Víc stand up (nebo spíš „sit down“) show než recitál. Koneckonců, třiasedmdesátiletý Schmitzer je věkově blízko folkařské „generaci Karlova mostu“, na jejichž koncertech hrály promluvy k publiku odjakživa významnou roli.
Nicméně, ani Merta, ani Hutka to nedotáhli do takového důsledku jako on. Schmitzer totiž nezačínal, ba ani nekončil písničkou, ale promluvami k divákům, v nichž se pokoušel zdůraznit své outsiderství. Kdyby nebylo pěti slepených písní v druhé polovině, dalo by se dokonce říci, že víc mluvil, než zpíval. I těm, kdo původně přišli hlavně na jeho písničky, to ale nevadilo, protože jeho promluvy byly vtipné, občas příjemně praštěné a – ať to tak bylo nebo nebylo zamýšleno – vytvářely dojem improvizace.
Většina toho, co Schmitzer mezi písničkami říkal, by se dalo označit za eseje o vlastní tvorbě. Své stručné, často úderně vypointované písně tak umisťoval do kontextu osobních životních zkušeností a inspirací. Posluchač tak pochopil, proč některé písně jsou plné absurdních asociací a rýmů jak u mladého Vlasty Buriana (v Ypsilonce dostal od publika deset slov a musel z nich udělat písničku), kde se vzala píseň Hana (inspirací byla filmová melodie Pietra Umilianiho Mah Na Mah Na) a z čeho vznikla jedna z jeho nejznámějších písní Kaluže, jíž označil za „disko“.
Celý příběh o vlastní tvorbě rozehrál od toho, že nemůže zahrát svou pověstnou píseň Máte na to? (známou jako „Řekněte prdel!“), která ho proslavila, protože je na pódiu sám a k téhle písničce patří bigbeatový doprovod. Otázku své slavné písničky nebo chybějícího kytarového sóla pak několikrát znovu nastolil, dokonce z jedné skladby udělal díky tomu torzo („Tady mělo bejt kytarový sólo!“), čímž vznikal efekt kompaktního a provázaného vystoupení.
Forma se popisuje snadno, daleko těžší je ale dostat se na kobylku podstatě Schmitzerova humoru. Lidi se usmívali a smáli jeho povídání skoro celé dvě hodiny. Absurdní humor, přítomný hlavně v textech, byl jen jednou z vrstev, které utvářely komično. Důležitou roli hrála například sebeshazovačnost – Schmitzer si umí dělat legraci sám ze sebe, ale tak, že v tom není žádná křeč. Je nad věcí, tedy přesněji nad sebou. Umí podat historku, dokonce tak, že i věci banální se stanou komickými. Třeba vyprávění o tom, jak kvůli nějaké komisi zkoušel psát písničky pro děti, nemělo prostě chybu. Jeho humor je prostě mnohovrstevný.
Důležitou roli hraje v jeho vystoupení přednes. Aby ne, když je herec. Ale fór je v jeho přesvědčivosti – je úplně jedno, jestli je opravdu takový nebo hraje svou roli, prostě mu věříte.
Síla Schmitzerovy osobnosti se v plné míře ukázala i po vystoupení. Diváci odcházeli šťastni. Několik z nich se snažilo zapamatovat některé Schmitzerovy výroky, mezi nimiž dominoval neskutečný verš z jedné písně pro Ypsilonku „Blbá jako trampolína nabouchaná do komína“ nebo perla z Domova důchodců „To se vám povedlo, tetičko, praštit mě vařečkou přes víčko.“
Schmitzer vystupoval v rozsvíceném sále. Prý proto, aby ti, komu se jeho vystoupení nelíbí, mohli bezpečně odejít. Že nikdo neodešel, není třeba dodávat.