Zpěvačka Holly Humberstone, ověnčená cenou Rising Star od britské hudební akademie, v pražském Rock Café ukázala, že umí být navzdory své křehkosti pěkně živelná, a že její písničky opravdu nejsou žádný bezduchý a vyprázdněný popík.
Poprvé o sobě dala vědět v roce 2020, v Česku si od té doby střihla vystoupení na Rock for People a loni na Metronomu. Po více než půl roce se do Prahy vrátila a přivezla s sebou svoji debutovou desku Paint My Bedroom Black, jež vyšla v říjnu. Holly Humberstone se na ní představila jako hudebnice, která si neklade žánrové bariéry, umně spojuje synth pop s folkem, koketuje s country, a která umí navodit jak intimní atmosféru, tak rozskotačit posluchače.
Že opravdu zvládá přeskakovat mezi hudebními polohami a náladami potvrdila i na vystoupení v Rock Café, kterým proplula s naprostou lehkostí a nenuceností. Na pohled může Holly Humberstone působit křehce, snad až zakřiknutě, ale jakmile se položí do písní a nechá rozeznít svůj sametový hlas s nakřáplým akcentem, veškerý ostych je tytam.
Naživo má její projev ještě větší drajv než na desce a je barevnější. Najednou se více zvýrazní všechny nuance - drnčivý a přitažlivý chraplák ve vyšších polohách, ale i hedvábné, někdy takřka šeptané hloubky. Možná byla zpěvačka během koncertu i lehce nachlazená, protože její hlas zněl opravdu více vypjatě a chrčivě než na studiových nahrávkách, ovšem ku prospěchu věci. Intonačně totiž nepadnul žádný tón vedle, spíše byla překvapením barva hlasu připomínající místy Bonnie Tyler.
Holly Humberstone odpálila večer titulní písní svého debutového alba a hned v úvodu nastolila příjemnou dynamiku, když přecházela od rozjuchanějších a rytmičtějších písní k těm intimnějším a tišším a zase zpět. Díky přirozeným změnám nálad a tempa nemohla posluchače ani úplně vysílit ani uspat. Postavila tím navíc do popředí rozmanitost svého soundu, popovou rozvernost s místy až koketním rockovým drajvem.
Koncert příjemně plynul, a kromě toho, že Holly Humberstone ukázala, že umí strhnout i dojmout, představila se i jako velmi civilní a nenucená osoba, která si nepotrpí na žádné přehnané cukrbliky a okázalá hvězdná gesta. Povahou má její vystupování blízko třeba k norské zpěvačce Sigrid – obě spojuje přirozenost a jakási pozitivní všednost. Obě jsou typ obyčejných holek odvedle, které možná působí nenápadně, ale muzikantsky předčí i leckteré ostřílenější kolegyně.
A i když na koncertě byli nejhojněji zastoupeni fanoušci ve věku kolem dvaceti let, Holly Humberstone rozhodně nedělá hudbu jen pro tiktokovou generaci. Její songy jsou melodické a ambiciózní, ale nijak nabubřelé. Zpěvačka by rozhodně mohla být „the next big thing“, tedy příští velká popová hvězda, ale v rozhovorech sama tvrdí, že po něčem takovém úplně neprahne. Tvorbou by pro to dispozice měla, a také svou energií a zápalem by jistě dokázala naplnit i větší prostory. Na druhou stranu jí velmi sluší klubové prostředí, které vycentruje její sofistikované písničkářství.
Ať už bude Holly Humberstone příští velkou hvězdou či nikoliv, její vystoupení v Rock Café potvrdilo jedno: talent rozhodně má. Nejen na psaní osobitých písniček, ale i pěvecký. A okamžitě rozpoznatelný hlas je v popu předností číslo jedna.