Blues je ale v každém případě kořenem muzikantky vyhrané party. Však také koncert hudebně začal ve stylu tancovačky v mississippské deltě z dvacátých let minulého století, transponované do dnešní doby. V průběhu zhruba stominutového vystoupení se ale do jídelníčku kapely dostaly názvuky country music (asi jako u jinak hodně odlišného Jacka Whita), folku a stylů padesátých až sedmdesátých let.
Chvíli jsme slyšeli good time music, která zněla jako Lovin´ Spoonful nebo britští The Kinks, pak jakoby psychedelický jam Hot Blood ve stylu Grateful Dead (s pěkným sólem bicích), něco ve stylu britské invaze z poloviny šedesátek a na závěr v přídavcích řízné rock´n´rolly. Jestli vám připomíná tohle tancování nad žánry třeba Mumford & Sons, tak jste na správné adrese. Princip je stejný. Americana. Přitom Kaleo přes směsku toho všeho, co něco připomíná, zůstávají sví.
Kaleo mají brilantně zkonstruovaný set list, který chytře řeší fakt, že mnoha moderním rockerům mohou připadat trochu utahaně. Hned jako třetí píseň nasadili svůj sedm let starý, hodně profláknutý hit I Can´t Go On Without You a měli publikum jako na talíři, zvlášť když hned potom následoval jejich další (první) úspěšný song All The Pretty Girls.
Vždy ve chvíli, kdy hrozilo, že už zní ucouraně dokázali Kaleo přijít s něčím svižnějším, co atmosféru oživilo. Zvláště ke konci se proto ukázalo, že jedním z dalších vzorů kapely by mohli být i další angličtí rockeři, sedmdesátkoví Free. Konec vyzněl podle očekávání. Megahit Way Down We Go si s nimi zazpívalo celé plné karlínské Forum.
Vzhledem k tomu, že Kaleo jsou eklektické retro, našlo se mezi mladým publikem i pár staroušků, kteří pamatují zlaté časy, kdy byly všechny styly Kalea na výsluní popularity. Islandská šestice tak působila jako svorník mezi generacemi. Poctivá muzika dokáže přesvědčit každého, kdo má uši otevřené.