Koncert se měl původně konat ve Slavkově u Brna v zámeckém parku, ale byl z technických a organizačních důvodů přesunut do Brna do haly, které většina Brňáků stále ještě neřekne jinak než Rondo. I když mají open air koncerty ve Slavkově své kouzlo, tak jsem nakonec asi nejen já tuto změnu kvitoval s povděkem. Příjemná teplota v hale byla vítaným bonusem oproti neskutečným vedrům, která venku v posledních dnech panovala.
Akce začala poměrně brzy, před samotnými Hollywood Vampires byly na programu dvě předkapely. Již o půl šesté zahájila hudební program slovenská skupina Desmod a nudila mě svým nemastným a neslaným melodickým rockem, ke kterému se původně metalová formace po personálních změnách postupně dopracovala. Ale abych nebyl přehnaně kritický, hrstka návštěvníků, která se již pod pódiem pomalu se zaplňující haly sešla a v níž převládaly mladé dívky těšící se na svůj filmový idol z filmů o Jacku Sparrowovi, si jejich vystoupení užila.
Před již slušně zaplněnou arénou hrála druhá předkapela Wanastovi Vjecy. Robert Kodym publiku sdělil, že se v roli předskokana ocitla úplně poprvé. Od Wanastovek jsem moc nečekal, ale musím přiznat, že jsem si jejich set užil. Pánové byli ve formě a dali to zkušeně a velmi dobře. Zahráli většinu svých hitů, které dav pod pódiem samozřejmě dobře znal a s chutí si je s kapelou sborově zazpíval.
Ale teď již k Vampírům. Jejich show začala reprodukovanými zvuky ikonického songu Bella Lugosi´s Dead od Bauhaus. Na zadních projekcích se postupně odhalovaly tváře čtyř hlavních hrdinů nálože sedmdesátkového rock´n´rollu, která měla následovat. A tak se zjevil Alice Cooper, Joe Perry, Tommy Henriksen z Warlock a Johnny Depp. Výhled na pódium zastínila stěna kouře a za ní nastoupila zmíněná čtveřice doprovázená dalšími třemi spoluhráči. Začali hrát song I want My Now ze svého alba Rise vydaného v roce 2019.
Od prvních taktů a riffů bylo jasné, že to bude sakra dobrá a sakra zábavná rocková show. Alice Cooper oděný v sametový kabátec s holí v ruce od svého příchodu na pódium nikoho nenechal na pochybách o tom, že je skutečná legenda. Byl plný nakažlivé energie a mladistvého elánu. Všichni tři kytaristé mu zkušeně sekundovali. Po druhém songu, kterým byl Raise the Dead z jejich eponymního debutového alba z roku 2015, mě kapela potěšila prvním coverem, kterým byla Cooperova píseň I'm Eighteen z roku 1972. Mám ji hodně rád.
Po ní jsme my fotografové byli odvedeni z pitu a ven z haly. Sprintem jsem si zaběhnul odložit foťák do auta na nedaleké parkoviště. Přišel jsem kvůli tomu o Five to One/Break on Through od The Doors a o druhou návštěvu alba Rise, kterou byl song The Boogieman Surprise.
Do haly jsem se vrátil až na Cooperovu rock'n'rollovou ódu na ztracené chlastací kamarády podbarvenou smutkem My Dead Drunk Friends ve které se zpívá „Tak si dáme ještě jednu za všechny mé bratry, kteří pili, dokud nezemřeli“.
Kapela v průběhu setu zahrála 20 songů (včetně přídavku) mezi kterými nechyběly pecky jako The Jack od (AC/DC), Baba O'Riley od The Who, Bright Light Fright a Walk This Way od Aerosmith, již bylo skvělé vidět v podání samotného Perryho. Covery se přirozeně prolínaly s jejich vlastními skladbami. Johnny Depp se v nich nepředvedl jen jako solidní kytarista, ale ujal se i hlavního zpěvu. A to třeba v post-punkovém songu People Who Died od Jima Carrolla, při kterém se na projekci střídali obrazy již bohužel zemřelých legend hudebního světa, nebo v působivé cover verzi Bowieho písně Heroes. Musím říct, že ten drsný a zemitý Deppův hlas se k tomu songu fakt hodí, a ač to může být pro lidi, co mě znají překvapivé, hodně jsem si to užil. Za nejemotivnější část koncertu osobně považuji song, který byl v setlistu označen jako Jeff Beck Tribute, což byl pocta letos zemřelému kytarovému mágovi, ve kterém na Beckova slavného bílého strata hrál s obrovskou grácií prsty, tedy v Beckově stylu, Joe Perry.
Jak už jsem psal, byla to americká rocková show se vším, co k ní patří, včetně sól na bicí a na basu, působivých světel a projekcí. A také to byla show postavená na skvělém příběhu o tom, kolik velkých rockový hvězd Alice Cooper poznal a přežil. Bylo skvělé sledovat rockové ikony a skutečnou filmovou hvězdu, jak oslavují minulost ale i sílu rockové hudby. Leckdo by mohl namítnout, že se jedná o marnivý projekt stárnoucích rockerů. Ale kdo by mohl vyčítat pár přátelům, že se na pódiu baví tím, co mají rádi. Navíc před fanoušky, kteří mají rádi totéž.