Klobouk dolů, i když koncert sám nebyl moc dlouhý a zpěvačka si mohla tu a tam oddychnout při vystoupení hostů, utancovala a uzpívala svůj program na plné pecky. Přitom většina skladeb, které odzpívala, byla ve svižném tempu. Pravda, hlas je úplně jiný než kdysi. Už není zvonivý a ten nový spíš místy připomínal vykřičenou domovnici, ale Vondráčková začala jít po výrazu a to jí hodně pomohlo.
Repertoár
Kromě toho, že H.V. slavila na pódiu sedmasedmdesátiny, připomínala si také úctyhodných šedesát let na scéně. Pokusila se proto najít z každého desetiletí pár klíčových písní. Z šedesátek vybrala svůj úplný debut Červená řeka (Red River Valley), který za ní z velké části radostně odzpívalo celé publikum, nechyběla Pátá (Downtown) nebo Chytila jsem na pasece motýlka (I Only Want To Be With You). Docela dobře vyzněl i jeden z „hymnů osmašedesátého“ Růže kvetou dál (L´important c´est la rose). To je píseň, která stárne-nestárne spolu se zpěvačkou. Ze sedmdesátých let zaznělo například Tentokrát se budu smát já (Sir Duke) propojené s Archimede (Jesu Christo) nebo beatlesovské Miláčku (Honey Pie). Byly tu i raně osmdesátkové hity Léto je léto (Sun Of Jamaica) nebo A ty se ptáš, co já (The Winner Takes It All). Vše provedeno s profesionalitou a s pro Vondráčkovou typickým odstupem. Ona nikdy nešla do diváků s vyšponovanou emocí….
Pochopitelně, nejvíc jí sedly věci z přelomu století – Vodopád, Já půjdu dál (I Will Survive) a samozřejmě Dlouhá noc. To jsou věci, které už nejsou pro rozjuchanou Helenku, ale pro dospělou a zkušenou Helenu.
Hosté
Na narozeninovém koncertě nemohli chybět hosté. Upřímně řečeno, nic moc. Dva velké taneční soubory předvedly spartakiádní cvičení, připomínající televizní estrády Dva z jednoho města z osmdesátých let. Pak tu byla slovenská vokální skupina Fragile. Nabídla jakoby r&b verzi Dvě malá křídla tu nejsou (Killing Me Softly With Your Song), což byl asi nejodvážnější dramaturgický počin ani ne dvouhodinového koncertu. Jejich vokální verze skladeb od elektronického sdružení Daft Punk následně přinesly jeden z opravdu bizarních okamžiků. Žádný zázrak, ale aspoň pokus o něco modernějšího.
Olga Lounová se pokusila zaujmout svým provedením Kvítku mandragory (Is This The Way To Amarillo). Snaživé, ale jako obvykle bezvýrazné. Ostatně, i společné dueto s oslavenkyní Oh, baby baby patřilo ke slabším momentům koncertu. No, a nakonec další bizár středoproudé estrády – J.A.R., jehož někteří členové by měli zkusit držet dietu, přišel podle očekávání s legendárními Bulhary. To je výborná skladba, ale vyzněla trochu studeně. Parta potřebovala větší rozehranost.
Naopak chyběl alespoň nějaký host v Časy se mění (The Times They Are A-Chanigin´). Vondráčková sice jakžtakž všechny hlasy uzpívala sama, ale podstata české verze je v dialogu tří osob – a to tu nebylo. Přitom by se určitě našli dva další hosté do party, kteří by spolu s ní slavnou melodii utáhli.
Ještě k průvodnímu slovu. Svou kožeností a kostrbatým přehráváním připomínalo Karla Gotta. Kde měl být humor, moc nevyzněl. Prostě, nejlepší byly ty momenty, kdy na sebe navazovaly písně bez řečí.
Design
Estrádní umění není jen o zpěvu, ale i o designu scény. I tady je potřeba vzdát chválu. Vždycky je příjemné vidět za zpěvákem orchestr, umístěný a nasvícený tak, aby se necpal příliš dopředu, a zároveň aby byla cítit jeho přítomnost. Opravdový orchestr, žádná syntetická komputerová chemie.
Problém byl jedině ve využívání pyrotechniky. Čmoudy a prskavky se objevovaly necitlivě metodou „jak dům dal“ místo toho, aby podtrhly jen důležité momenty v písních. Navíc jich bylo až moc, takže v závěrečných písních, kdy by vyzněly nejlépe a posílily vyvrcholení koncertu, už nikoho nepřekvapily.
Do designu patří bohužel i oblečení zpěvačky. Bůhví, kdo je navrhoval, ale první dvě třetiny koncertu se zdálo, že Vondráčková nakupuje umělohmotné zboží v Sheinu nebo na Temu.
Díra na trhu
Přes respekt k zpěvaččině výkonu to nebylo ani zdaleka pravé ořechové. Staroba z toho tekla proudem. Před dvaceti lety by se chytila leda po půlnoci na předměstské diskotéce. Ale tenhle koncert měl úspěch čili něco se děje.
Tak co vlastně show Helena 77 sdělilo, když se na něj podíváme v širším kontextu české hudební scény?
Za prvé bylo zřetelně znát, jak vysoko stojí písně z šedesátých let, které už se přitom skoro nikde nehrají, nad produkcí všech následujících desetiletí. Znají je i děti. Měli bychom se ptát, proč je v nich taková síla. A za druhé, Vondráčková ukázala díru na trhu. Česká scéna je tak zanesená stále uniformnějším a klišovitým pop rockem, že každá cesta z tohoto zablokování je posluchači vítaná. Je tu volný prostor, i když je to cesta do vyšumělé minulosti...
Smutné, že?