Nejsou to žádné nedůstojné pokusy o oživování zašlé slávy nebo ždímání staré značky. Naopak jde o skvěle zazpívanou i zahranou show s programem, který už u nikoho jiného z „párplovské“ rodiny neuslyšíte. Sám Glenn také zdaleka nežije jen z odkazu Deep Purple, má za sebou pár let s The Dead Daisies a v blízké budoucnosti ho čeká nová sólová deska a ještě páté album s kapelou Black Country Communion, kde hraje mimo jiné i Joe Bonamassa.
Večer v brněnském Sonu zahájila německá kapela Rook Road. Neznal jsem je a nakonec šlo o příjemné překvapení v podobě poctivého hardrocku podobného střihu jako právě Deep Purple.
Glenn Hughes několikrát za koncert řekl publiku: „Miluju vás a teď vám to dokážu“, načež spustil další písničku. Důkazem bylo ale už i to, že zatímco mnozí nechávají publikum na začátku koncertu čekat, Glenn nastoupil na pódium dokonce o pár minut dříve a oproti očekávanému časovému rozpisu skončil o něco později.
Setlist tentokrát sestával výhradně ze skladeb Deep Purple, a to převážně z alba Burn. Došlo ale i na zástupce dalších dvou desek Hughesovy éry. Hned na začátku kapela zahrála titulní skladbu desky Stormbringer, jež stihla vyjít ještě koncem roku 1974, takže půl století od vydání slaví letos i ona. Balada You Keep On Moving pak připomněla i mírně opomíjené, ale taktéž vynikající album Come Taste the Band, kde Richieho Blackmorea otráveného ze směřování Deep Purple už nahradil Tommy Bolin.
Setlist sice čítal jen osm písní, kapela ale fanoušky o nic neošidila. Třeba původně asi sedmiminutovou Mistreated improvizovanými sekcemi roztáhli na čtvrt hodiny a skladbou You Fool No One orámovali půlhodinový jam, ve kterém došlo i na sóla pro všechny nástroje a ještě část další písničky. Trochu jako na koncertech tehdy v sedmdesátých letech ještě s Blacmorem, jen - jak glosoval přímo Glenn - tentokrát nikdo nezapálil nástroje ani nerozbil filmovou kameru.
Dánský kytarista Søren Andersen zvládl všechny Blackmoreovy a Bolinovy party se sympatickým úsměvem a přihodil ještě pár vlastních sól. Holanďan Bob Fridzema zase za klávesami rozhodně neudělal ostudu Jonu Lordovi. Kapelu posbíranou napříč Evropou uzavíral ještě irský bubeník Ash Sheehan, který svou neobyčejně tvrdou hrou nešetří nic a nikoho.
Veškerá (zasloužená) chvála Glennova zpěvu často zastiňuje jeho baskytarový um, není to ale na místě. Jeho tvrdé a sebejisté basové linky parádně držely páteř celého koncertu, aniž by ale ve zvukovém mixu nepřirozeně čněly (jako to u kapel s hvězdným basákem někdy bývá). Hughese jsem naživo viděl už několikrát, stále ale nevycházím z úžasu, v jaké hlasové formě pořád je. Většina zpěváků jeho generace už dávno musí pečlivě vybírat, které staré pecky fanouškům dopřejí a se kterými se raději nebudou trápit, o posunech tónin a jiných berličkách ani nemluvě, pokud tedy vůbec ještě mají energii na koncertování. Hughes mezitím i po sedmdesátce zpívá, jako kdyby si krk proléval elixírem mládí, a nemá problém kdykoliv poslat do mikrofonu pořádný hardrockový ječák.
Po konci aktuálního turné už Glenn Hughes vymění setlist a posune se zase k jiným kapelám a vlastní sólové tvorbě, s výročním turné k Burn ale připomněl pořádnou nálož vypalovaček Deep Purple i bez kouře nad vodou.
Glenn Hughes
Support: Rook Road
Sono Music Club, Brno
28. duben 2024
Verdikt: 90 %
