Halové koncerty jsou samostatná disciplína. Hraní v O2 aréně se sice mezi populárními českými muzikanty stalo už normou, ale málokdo dokáže prostor využít naplno a předvést show srovnatelnou se zahraničními hvězdami, aniž by to byly jen fráze. Velká produkce totiž znamená velké náklady a cpát peníze do jednorázové akce, která nemá moc šancí na reprízu, se jednoduchou matematikou nevyplatí. Ewa Farna ovšem připravila opravdu velkoryse působící koncert. Čistě z hlediska disciplíny zvané „show“ svou oslavou třicetin v největší české hale posunula laťku toho, co se u nás dá připravit.
Foto: Barča Chlebová
Už od dojemného časosběrného úvodního videa, které zmapovalo sedmnáct let trvající kariéru, tu bylo takzvaně všechno správně. Farna začala netradičně nejnovějším singlem No a co. A začala naplno – levá část pódia patřila kapele, pravá sboru vokalistů a na zbytku scény Ewa předváděla, že vedle přirozeného a bezchybného zpěvu dokáže stejně nenuceně držet krok se svojí taneční company. Její stříbrné kalhoty lítaly nahoru a dolů a nic z toho, co se na pódiu odehrávalo, nepůsobilo vydřeně ani na sílu. Farna nastoupila jako skutečná diva, která chápe popovou disciplínu a je jí oddaná podobně, jako bylo těch patnáct tisíc lidí pod pódiem oddaných jí.
Foto: Bestsport / Milan Říský
A navíc dobře zná i tuzemské posluchače, takže veškerý glamour velkého popu dovede velmi umě „shazovat“ a tím, jak se chová a mluví, potvrzovat sdělení svých písní, že vedle pěvecké hvězdy je vlastně pořád i obyčejná holka, kterou nerozhodí ani to, když jí vypadne text. Velmi výmluvně to ilustrovala videa, která vyplnila takzvané převlékací pauzy. Zatímco na koncertech Madonny nebo Lady Gaga se diváci musí „pronudit“ představením tanečníků, případně abstraktními nesmysly s reprodukovanou hudbou, Farna v mezihrách fiktivně přepnula kamery do zákulisí, ze kterého publikum bavila vtipnými skeči, které v něčem připomínaly její moderování Andělů. Když se hned v prvním rozpovídala o fanouškovi, který jí překvapil tím, že na pódium hodil trenýrky, a kamera v publiku zabrala nic netušícího Jaromíra Jágra, atmosféře to jednoznačně pomáhalo.
Foto: Barča Chlebová
Dalším plusem byl zvuk a hudební výkony. Ze sektoru 101 tentokrát v O2 aréně vše hrálo a zpívalo výborně. V perfekcionismu, který Farna předvádí, to může lehce zapadnout, ale má za zády opravdu skvělé muzikanty. Nenápadným motorem její kapely je bubeník Roman Vícha, který zcela nepředvádivě předvádí takovou práci s groovem, že ani ty nejstarší skladby nemají těžce kovový zadek. A Lukáš Chromek dovede vypálit rockové kytarové sólo, že nepůsobí jako relikt z minulého století. To, že muzikanti hrají na hudební nástroje, může působit jako samozřejmost. Ale lehkost, kterou kapela do všech skladeb dovedla dostat, byla pro vyznění večera zásadní.
Foto: Bestsport / Milan Říský
Z jistého úhlu byl totiž největší problém, se kterým se Ewa Farna musela vypořádat, její vlastní repertoár. Konkrétně jeho konzistentnost. Její hudba za sedmnáct let od písní koupených z katalogu k aktuálnímu albu Umami prošla značným vývojem a netvoří úplně soudržný materiál. Navíc jí (díky českým rádiím) předchází pověst skvělé zpěvačky, která od dob Měls mě vůbec rád neměla velké štěstí na hity. Dramaturgie narozeninového koncertu a nová aranžmá jednotlivých skladeb ukázaly, že je to omyl a že i z tak roztříštěného materiálu lze vytvořit dobře fungující celek. A že vedle sebe mohou fungovat silné a aktuálně znějící songy s výpovědí, jako je Tělo, i ta pop punková vypalovačka, se kterou Ewa odstartovala kariéru. Dokonce i banální (ale obrovský) hit z leknutí, který se stal z předělávky písně All About That Bass od Meghan Trainor, zvládla Farna v závěru koncertu vtipně shodit a tím prodat, když svoje „Boky jako skříň“ zpívala jako folklórní píseň s lidovou kapelou. Hranici kýče Farna naplno překročila jen jednou v závěrečném přídavku Vánoce na míru, ve které plytkost písně nepřekryl ani její bezchybný zpěv, ani slzy dojetí, ani zářící řetězy, které proměnily scénu. Ale jasně, i to k popové hře patří.
Foto: Tomáš Moudrý
Mnohem silnější dojem zanechaly jiné momenty a nápady koncertu. Odvaha, se kterou se Farna vrhla do akrobatických čísel a houpala se skoro u stropu O2 arény. Bazén, ve kterém nechala tanečníky na pódiu řádit a pak to po sobě vytřít. Jak nádherně a citlivě s Vojtou Dykem odzpívali Kočky od Zuzany Navarové a Nerezu. Že na pódium přizvala Sofiana Medjemedje a dala tak prostor i nastupující popové generaci. Dechberoucím způsobem zazpívaná i pojatá balada Verze 02 s mladším já v podání artistky "visící" za nohu u stropu haly. A zejména emotivní provedení skladby Dobré ráno, milá, v jejímž závěru ze „světla na konci tunelu“ k Farne hrající na klavír „sestoupila“ silueta Davida Stypky, aby společně odzpívali finále duetu mezi nebem a zemí. Z hudebního i vizuálního provedení v tu chvíli běžel mráz po zádech.
Foto: Barča Chlebová
Bylo by jednoduché a zároveň nesmírně laciné používat přídomky, že Ewa Farna působila na svých třicátinách jako „česká Beyoncé“, nebo hledat podobně slepá přirovnání. Žádná totiž nejsou potřeba. Byl to po všech stránkách výborný a pečlivě připravený koncert, který ve všech odstínech dobře vystihnul hlavní hvězdu, která se tím, co umí a co je do toho ochotna vložit, vymyká většině tuzemského mainstreamu. Tohle byla Ewa Farna se vším všudy.
A pro český pop to byl opravdu skvělý večer.