Pro muzikanty na pódiu to mohlo působit jako pořádná patálie. Vyprodaný areál Atletického oválu v domácích Úvalech hostil největší zastávku turné, které Divokej Bill jede ke svému pětadvaceti letému výročí a novému albu Bazilišek. Jenže zrovna v ten večer, kdy do sebe mělo všechno dokonale zaklapnout, zpěvákovi začal během koncertu odcházet hlas. Vašek Bláha sice poctivě proléval hrdlo mixem Vincentky a Jamesona, ale písničky na konci setu, tedy ty největší hity, už zvládnul v podstatě jen odšeptat.
Kupodivu to vůbec nevadilo. Billové a jejich fanoušci dokázali proměnit noční můru každého zpěváka i jeho spoluhráčů v trumf. Více než dvouhodinový koncert s hendikepem totiž výmluvně ukázal, že největší síla téhle kapely tkví především v tom, že to vždycky byla skutečná kapela. V hudbě Divokýho Billa se neskrývá žádná kašírka, hra na kopírování západních vzorů nebo aktuálních trendů. Zkrátka žádné vymyšlenosti – je tu „jenom“ osm chlapů na pódiu, kteří v nerozbitném unisonu a neustálém tlaku hrnou dopředu písně, které v textech i melodiích, co se zatnou rovnou do mozku, skrývají velký kus lidovosti. Tedy vlastně ho ani moc neskrývají.
„Tak se neboj, ty to dokážeš taky.“
„Nikdy nebudu se dívat, tam co je tma.“
„Žiju si jako v pohádce. Když nechci nejdu do práce.“
„Ať ti to šlape, chlape.“
U Divokého Billa ani tak nezáleží, v jakém období která z těch písniček vznikla. Od začátku kapely až do dneška v sobě mají něco sdělného, člověk si je hned zapamatuje, i kdyby nechtěl, a hlavně disponují emocí, která vtáhne publikum do dění bez zbytečných šaškáren, co se na tak velkých koncertech nosí. Divokej Bill nepotřebuje nafukovací míče, čluny ani konfety. Je to kapela, která nastoupí na pódium a hraje hned naplno, má svoji jistotu v rytmice bubeníka Marka Žežulky i basáka Jurdy, sílu v přesně vyvedených melodiích houslisty Adama Karlíka i zvonivé akustice Romana Procházky. A nevydechne, dokud Štěpán Karbulka v přídavku neplivne oheň.
A právě díky hráčské chemii i energii, kterou v sobě i po čtvrt století na pódiích mají, dokázali Billové v ten večer na domácí půdě strhnout publikum do tak frenetického zpěvu, že Vašek Bláha v roli hlavního zpěváka v závěrečných přídavcích, kdy už opravdu nemohl, vlastně ani nebyl potřeba. Plakala a Rozárku v klidu odezpíval šesti tisícový sbor, kterému v úvalském areálu nemohlo nic zkazit náladu.
Koncert logicky nejvíce táhly ty nejstarší hity, ale co se výběru repertoáru týče, nebyla to zas taková sázka na jistotu. Bylo zajímavé sledovat, jak dobře do setu zapadly aktuální songy z alba Bazilišek. Večer kapela suverénně otevřela Běžícím pásem, ke kterému nedávno vypustila videoklip. U prvního singlu Lahůdky se areál spontánně rozsvítil mobily i zapalovači, dobře fungoval i pohádkový Temný král. A když se rozezněla Nostalgie, refrén zpívalo snad celé město: „Vypili mrtvýmu voko, křičeli na fízla kokot, Úvaly, zpátky k nám, je ráno, ráno, budí nás průvodčí…“
Znovu se potvrdilo, že neobyčejnost Divokýho Billa tkví v jeho obyčejnosti. Což je myšleno v tom nejlepším smyslu slova. Asi nikdy nebudou kapelou pro nositele vkusu. Ale dokud zvládnou skládat, hrát a zpívat takové písničky s podobným nasazením, zůstane jejich pozice na domácí scéně neotřesitelná, ať už budou hrát zase doma v Úvalech, nebo jako příští rok 19.1. v O2 aréně.
Vašek Bláha to ostatně nejlépe vystihnul sám v už zmíněné skladbě Nostalgie, kde zpívá: „A co jsme měli chtít? Dál žijem pro bigbít!“
