Právě domácí naděje před úderem sedmé hodiny zahájila večírek, na který se fandové corové muziky nemohli dočkat. Ačkoli Abbie Falls začínali relativně brzo, několik věrných fandů se do klubu nacpalo včas, aby stihlo jejich úvodní elektronické intro. Abbie Falls se od začátku s ničím moc nemazali. Ač bylo publikum zpočátku trochu „línější“a nikomu se příliš nechtělo rozjet zábavu divokým moshpitem, frontman Tomáš Klár se tím nenechal odradit. Neustále fanoušky hecoval a vyzýval k agresivním tancům, kterých ke konci jejich vystoupení neustále přibývalo.
Abbie Falls dávali do svého možná životního vystoupení úplně všechno a energie z nich byla cítit až do morku kostí. Sice je trochu srážel zvuk, když se všechny tři kytary trochu slévaly do jedné koule, jejich nasazení však povedený úvod večera nezkazilo. Proti kapele stál i málo zaplněný prostor, který se v průběhu večera plnil pomalu. Ještě by se sem rozhodně vešla spousta dalších fandů deathcoru, metalcoru či hardcoru. Pro další vývoj večírku ale dokázali Abbie Falls publikum parádně nažhavit.
Poté převzali otěže hardcoristé Dagger Threat a prostor klubu rázem ještě více oživl. Zpočátku se mi zdálo, že jejich sound není o moc lepší, než byl u snaživých Abbie Falls, zvukaři to však následně vyladili. Za sebe musím říci, že mě tahle německá skupina velmi mile překvapila. Jejich nekompromisní hardcore s metalovým nádechem byl nesmírně chytlavý a z celé kapely zářila obrovská radost a chuť z hraní. Zejména zpěvák si show s lehkým úsměvem neustále užíval a díky tomu si rychle získal přízeň i těch fanoušků, kteří tuhle smečku neznali. Rock Café se v ten moment začínalo chystat na pěknou divočinu.
Tu měli spustit následní američtí deathcoristé Extortionist, kteří s oblibou kombinují i prvky beatdown hardcoru. Na tuhle řízně houpavou show jsem se moc těšil, ale trochu smutně musím konstatovat, že mě jejich němečtí souputnicí Dagger Threat bavili mnohem více. Z Američanů už nezářila taková energie a ani jejich sound mě v průběhu večera příliš nezaujal. Fandové v kotli měli ale zřejmě jiný názor a frontmana kapely Bena Hoaglanda nakonec přiměli k závěrečnému stage divingu, kdy se nechal unášet na davu zdivočených fanoušků. Ať se někomu jejich vystoupení líbilo více či méně, Extortionist udrželi slušně nažhavenou půdu Rock Café pro očekávané headlinery.
Všem kralovali Distant
V doprovodu mocně démonického intra po deváté hodině nastoupili na pódium Distant a následně během svého padesátiminutového setu ukázali, kdo je tady opravdovým králem. Od úvodních tónů jim všechno fungovalo tak jak mělo a kapela po celou dobu koncertu udržovala velkolepou deathcorovou atmosféru, kterou jim v pozadí pomáhaly držet pekelné samply. Kapela byla ve svých extrémně rychlých a brutálních partech na tón přesná a celá šlapala jako dobře namazaný stroj.
Zejména slovenský bubeník Ján Mato předváděl neuvěřitelně precizní podívanou, při které jsem si říkal, jak může člověk takhle dlouho vydržet bubnovat v tak kulometném tempu. Jeho parťáci nezůstávali daleko pozadu. Distant si s Rock Café dělali, co chtěli a působili ten večer ze všech kapel suverénně nejjistěji. Mimo jiné zahráli i pecky z poslední desky Heritage, které na českou audienci parádně zafungovaly. Při jejich poslechu jsem zůstal doslova paralyzovaný a s údivem jsem si celou tuhle precizní parádu užíval. Tohle snad ani nejsou lidi!
Jestli jsou v současnosti Lorna Shore nejlepší deathcorovou skupinou, tak Distant jim více než zdatně konkurují. Jejich pražský koncert ukázal jejich velikost a především ambice, se kterými mohou pohlížet i na větší pódia, kde by se jejich okultistický deathcore rozhodně neztratil. Tohle vystoupení zkrátka nemělo chybu a byla velká škoda, že kapela nezahrála více písní. Fanouškům tvrdých metalových žánru proto doporučuji: Přijďte se příště podívat na Distant! Něco takového jste totiž ještě neviděli.