Ani pořádný slejvák krátce před začátkem na koncertu nic nezkazil. Když Depešáci s mírným zpožděním nakráčeli na pódium, vyprodané Letiště Letňany jim leželo u nohou. Stačilo jen nadhodit udičku, začít hrát, gestem obejmout publikum a jakmile frontman Dave Gahan udělal první piruetu, už jásali téměř všichni i v posledních řadách na tribunách. Kde jsem seděl já a mohl jsem to nadšení i těch posledních diváků dobře sledovat.
Memento Mori není špatná deska, naopak. Je silná, ale těžká a smutná. Logicky, jako temná deka na ni dopadla loňská smrt Andy Fletchera, který zemřel krátce po začátku prací na poslední studiovce.
Proto jsem měl trochu obavy, jak bude fungovat setlist, v němž Memento Mori hraje dominantní roli – celá čtvrtina koncertu jsou právě skladby z novinky. Depešáci na to šli chytře, nové skladby promíchali s písněmi ze zásadní desky Violator nebo komerčně velmi úspěšné Ultra, přidali pár zásadních hitů, které prostě musí zaznít a bezchybný program byl na světě.
Memento Mori vévodila nejen programu, ale i projekci. Masivní písmeno M bylo na plátnech prakticky po celý večer, buď se samo animované změnilo ve středobod vizuálu nebo podbarvovalo další záběry.
Se vší úctou k Andy Fletcherovi, který byl bezpochyby důležitou personou kapely, jeho absence nebyla na pódiu moc znát. Depeche Mode odehráli i tak vynikající koncert. Je to dáno tím, že veškerou pozornost na sebe až na krátké pasáže strhnul Dave Gahan. Dá se tomu ale divit? Tento synthpopový akolyta umí zhypnotizovat publikum jako vlnící se kobra, pak už stačí jen rozpřáhnout ruce a aplaus je na světě.
Mimochodem, publikum! Málokterá kapela má tak zapřísáhlé a věrné fanoušky jako Depeche Mode. Byla radost jen mezi těmi lidmi courat uprostřed koncertu, někdo tancoval, někdo zpíval, další spokojeně potahoval z cigarety a jen se kolíbal do oblíbené muziky. A to platí jak pro kotel, tak pro zadní část areálu, kde bylo řadě lidí jedno, že se plácá v rozbahněném terénu. Radost z toho, že znovu (či poprvé) slyší naživo své ikony, byla hmatatelná na každém kroku.
Ten koncert nebyl bez chyb, dvojhlas Gahan – Gore občas úplně neladil, na začátku třetí skladby Walking In My Shoes se zvuk rozsypal tak, jako kdyby si zvukař polil pult. Je ovšem dost možné, že v ten moment zvuk sabotoval silný vítr, který po dešti na tribunách dul tak, že jsem raději sešel dolů. Ale to jsou jen detaily, jaké bychom mohli vyštrachat na každém koncertě. Stejně jako bychom mohli špejlí něco vydloubnout i z dokonalého michelinského menu.
Depeche Mode zkrátka odehráli jeden z těch pečlivě dotažených koncertů, kde návštěvník dostal svůj zážitek do poslední koruny, které za lístek dal. Osobně si myslím, že zimní koncerty v O2 areně budou ještě lepší, open-air prostory občas bojují s podmínkami, na jaké nestačí žádný zvukař světa. Už teď si můžeme být jistí, že je na co se těšit, až zase přijedou.
