Australská pětičlenná banda ze Sydney nabídla v rámci série Rock for People Concerts pražskému klubu MeetFactory poctivou a upřímnou show hodnou králů corové scény. O skvělou atmosféru se zasloužily také sebevědomé předkapely, díky kterým večer zasvěcený tvrdým kytarám skvěle vygradoval.
Polaris patří v současné době mezi absolutní špičku metalcorových kapel mladé generace. Ačkoli mají na svém kontě pouze dvě studiová alba, jejich písně jsou natolik chytlavé a melodicky osobité, že se člověku okamžitě vryjí do paměti. Hudba Polaris by se dala v krátkosti definovat jako moderní metalová muzika s notnou dávkou progresivních kytarových riffů, které nádherně zapadají do kontrastu čistých zpěvů a agresivních screamů. Co však dělá Polaris skutečně velkou kapelou je jejich energie, kterou dokáže pohltit celý sál. Smíchovské MeetFactory v tomto ohledu nebylo výjimkou.
O nezapomenutelný večer se postaraly také výborné australské předkapely, které dokázaly publikum nažhavit od prvních úderů do nízko laděných kytar. O první pozdvižení se postarali Stepson, kteří na úvod dodali pomalu plnícímu se klubu dostatečnou hardcorovou šťávu. Ta se neztratila ani při vystoupení druhé předkapely Great American Ghost, která se prezentovala o poznání tvrdším a agresivnějším zvukem.
Pravý chaos, typický pro hardcorové koncerty, však nastal až s nekompromisní palbou v podání mladých vycházejících hvězd Alphawolf. Tuto kapelu si určitě zapamatujte. Při jejich poslechu má člověk pocit, že se mu zabodává ostrý drát přímo do těla, a přitom se cítí zcela uvolněný. Své o tom může říci i několik odvážlivců, kteří se dokázali z neustále „pogujícího“ davu vyškrábat na pódium a následně do něj bezhlavě skákat. U závěrečné skladby Akudama si pak už člověk jen říkal: Sakra, překonají vůbec Polaris tuhle divočinu?
Tyto lehké pochyby naštěstí vzaly za své hned při nástupu headlinerů na pódium. Pomalu se táhnoucí intro, které začalo první skladbu Pray for Rain, vyvolalo v přihlížejících pocit malosti. Ano, teď musí přijít něco velkého!
Polaris předčili všechna očekávání, jaká od nich mohl fanoušek mít. Bylo vc tom všechno: nádherný zvuk kytar, precizně bezchybné bicí a především charakteristický scream zpěváka Jamieho Hailse. Ten začal hned po první odehrané skladbě komunikovat s fanoušky. „Díky moc všem, kdo jste dnes přišli! Je skvělé vidět vaše krásné obličeje. Mimochodem, vaše město je jedno z nejkrásnějších, které jsem kdy viděl,“ podotkl sympaťák s dlouhými vlasy, do kterého by člověk na první pohled neřekl, že ze sebe dokáže vydolovat tak zoufale démonický řev.
Nezastavitelně poskakující dav si dynamický koncert skvěle užíval. Polaris do svého playlistu zařadili celkem 12 skladeb z obou vydaných studiových alb a nutno říci, že výběr byl chytře zvolený. Od pomalejších skladeb jako Vagabond, koncert postupně vygradoval až písní Lucid, která by se dala zařadit mezi textově nejsilnější arsenál mladých Australanů. Po ní následoval přídavek v podobně skladeb Martyr (Waves) a The Remedy. Právě refrény těchto závěrečných skladeb si na konci večírku zpíval snad úplně každý z přítomných účastníků. Dojatá kapela se pak rozloučila s diváky hlubokým předklonem a obdarovala první řady trsátky. Zkrátka, takhle má vypadat večírek současné metalové hudby!