NAŽIVO: Deep Purple jsou ve formě. V Brně to bude pořádný Smoke on the Water

Večer zahájila kapela Mother’s Cake, jež svůj styl sama popisuje jako psychedelic space rock. Rakouská čtveřice zahrála energický třičtvrtěhodinový set. Nezkazily ho ani technické problémy s kopákem řešené za pochodu gaffa páskou.

Pak už nastoupili Deep Purple ve složení Ian Gillan, Roger Glover, Ian Paice (tedy tři členové z nejslavnější sestavy MKII), dále Don Airey a nakonec Simon McBride. Ten nejprve dočasně a nyní již natrvalo nahradil kytaristu Steva Morse, který pečuje o vážně nemocnou manželku. McBride už předtím dlouhé roky hrával na sólových deskách a koncertech Dona Aireyho a spolupracoval i s Ianem Gillanem, takže byl logickou volbou. S Deep Purple prý byli sehraní hned po prvním dni ve zkušebně.

Set otevřeli vypalovačkou Highway Star, následovala skladba Pictures of Home, obě z ikonické desky Machine Head. A frontman Ian Gillan rovnou ukázal, že je ve výborné formě! Tím pochopitelně myslím formu na poměry posledních tak dvaceti let a v kontextu toho, že britskému zpěvákovi je úctyhodných 77 let, nesrovnávám teď s mladým Gillanem ječícím v Child in Time.

V průběhu koncertu sice často v instrumentálních pasážích ustupoval dozadu nebo si sedal vedle bicích, aby si odpočal a zároveň nechal prostor v záři reflektorů ostatním. Celý set ale odezpíval důstojně, mnohdy i vytáhnul výšky, které bych už ani nečekal, a byť se místy viditelně zapotil úsilím, nikdy se netrápil. Pro mě osobně to byl jubilejní desátý koncert Deep Purple za posledních patnáct let a z hlediska vokálů překvapivě patřil mezi ty nejlepší.

U třetí skladby se kapela posunula v diskografii bezmála o půlstoletí dopředu s No Need to Shout ze zatím poslední desky vlastní tvorby, Whoosh! Z alba Turning to Crime se nehrálo vůbec, tam šlo opravdu jen o covidový projekt coverů pro radost. Celkem se v setlistu dostalo na pouze dvě skladby z trilogie alb vzniklých pod producentským dohledem Boba Ezrina, což je malinko škoda.

Tím spíš, že ještě před pár lety jich bývalo až šest, teď se ovšem výběr písní vrátil intenzivněji do sedmdesátek, stejně jako hned další vypalovačka, Into the Fire. Teprve po ní Gillan poprvé promluvil k publiku, kromě úvodních pozdravů ještě představil Simona McBridea. Ani na tomto místě, ani později během koncertu nezaznělo jméno Steva Morse (který v kapele mimochodem nakonec hrál déle než Ritchie Blackmore). Pravděpodobně hlavně z kolegiality k nováčkovi Simonovi, ale i tak bych Stevovi se ženou na koncertě rád věnoval myšlenku. Jeho věčně široký úsměv mi na pravé straně pódia chtě nechtě chyběl.

Gillan každopádně uvedl skladbu Uncommon Man, věnovanou Jonu Lordovi a nechal prostor Simonovi, který si ještě před samotnou písní vystřihnul sólo. McBride převzal od Morse hradbu aparátů Engl, přinesl ale do kapely kytary značky PRS, se kterou dlouhodobě spolupracuje, i svůj velký pedalboard. Ve skladbách novější éry se bez problémů blížil Morseově zvuku a stylu, v těch starších ale McBrideova kytara byla blíž Blackmoreovi, než když je hrával Morse. Tohle konstatování nemyslím jako pochvalu jednomu nebo výtku druhému (já měl ostatně Morse vždycky hodně rád), ale mnozí tradicionalisté z řad fanoušků to tak ve výsledku mohou vnímat. V improvizovaných sólech pak McBride dává volnější průchod vlastnímu stylu, který by se dal přirovnat ke Garymu Mooreovi. Jsem hodně zvědavý, kam se posune zvuk kapely v plánované studiové desce v tomto novém složení.

Setlistu skutečně vládla sedmdesátá léta, a především album Machine Head, z něhož zaznělo dokonce pět skladeb. Šest, budeme-li počítat i dojemnou When a Blind Man Cries, která tehdy vyšla jen jako singl. Kromě již zmíněných to jsou Lazy, Space Truckin‘ a samozřejmě Smoke on the Water, u níž Simon sebevědomě vyběhnul na reprák pro první řady a pálil do publika ikonický riff. Dále kapela sáhla i po Perfect Strangers ze stejnojmenné desky, předcházelo jí ještě klávesové sólo Dona Aireyho se synťákovým experimentováním i citacemi klasické hudby. Poněkud překvapivě došlo i na skladbu Anya z alba The Battle Rages On... z devadesátých let.

Přídavek už dlouhé roky tvoří Hush (cover a zároveň jediný cizí text, který je Ian Gillan ochotný zpívat) a Black Night, proložené ještě basovým sólem Rogera Glovera. I tady bych si sice uměl představit obměnu, ale tohle dvojkombo rozhodně funguje, ne že ne. Deep Purple nikdy nebyla kapela, která by si potrpěla na okázalou pódiovou show, vystačila si jen s velkou obrazovkou, kde se prokládaly záběry z pódia s vizualizacemi, některými poměrně novými, jako ta s žetony, kartami a ohněm pro Smoke.

Simon McBride do Deep Purple dobře zapadnul a přibližně stominutový set odehrál sebevědomě i s chutí. Radost z hraní byla vidět na celé kapele, jak ve tvářích muzikantů, tak i na improvizovaných sekcích mnoha skladeb. Ostatně proto to taky stále dělají, místo aby se odebrali na zasloužený důchod. A já doufám, že v sobotu v Brně dostaneme stejně výborný koncert jako ten ve Vídni.