Nevím, jestli jsem to už někde psal, ale kvituji s povděkem, že už se vozí zvučnější zahraniční jména ve větší míře i mimo Prahu, třeba do brněnského Ronda nebo pardubické Eternia Areny. A určitě to těší i zástupy fanoušků, které na tyto koncerty kupují lístky a chodí. A nebylo tomu jinak ani v neděli. Ještě, než začal více než dvouhodinový koncert Bryana Adamse s kapelou, bylo Rondo po strop naplněné natěšenými fanoušky napříč generacemi.
Stejně jako vloni v Praze všechno začalo ještě předtím, než se z pódia ozvala úvodní „božská“ recitace songu Kick Ass, kterým koncert začínal. Nad diváky přiletěl velký nafukovací model bílého kabrioletu s nápisem So Happy It Hurts, který publikum probral z čekacího módu k životu. Potom na pódium nastoupil Bryan Adams doprovázený tříčlennou kapelou a začal na převážně na kytarách postavený set, který měl spád. Zazněly nejznámější Adamsovy songy včetně starých oblíbených skladeb jako Heaven, Run To You a Can't Stop This Thing We Started nebo novějších "duetů", jmenovitě When You're Gone, kterých se Adams zhostil vokálně velmi zkušeně i sám bez partnera. Zazněl dokonce i hold Adamsově přítelkyni Tině Turnerové ve formě směsi jejích písní a jejich duetu It's Only Love. Samozřejmě nemohly chybět ani jeho neznámější hity Everything I Do (I Do It For You) nebo Summer Of ´69.
Adams zpíval jako o život a celou dobu prokazoval, že jeho vokální projev zůstal za ta léta nezměněn. Kapela se zbytečně nepouštěla do dlouhých instrumentálních pasáží, držela songy pohromadě a dávala jim přirozenou až by se chtělo říct přímočarou rockovost. A nelze než konstatovat, že naživo to i těm původně více pianovým baladám v této formě hodně slušelo. Přispívalo tomu také, že z Adamse i zbytku kapely vyzařovala upřímná radost z hraní a z reakcí diváků, všichni na pódiu ze sebe vydali úplně všechno. Skvělá byla i jejich interakce s publikem, jak ta nonverbální v průběhu songů, tak ta verbální mezi nimi. Adams nenásilnou formou přiměl dav v Rondu tančit i sborově zpívat. V těchto chvílích si musel každý, kdo v hale byl, připadat jako nedílná součást jednoho organického celku.
Bylo to celé o tak dobré muzice, že ani nevadila ta skromně pojatá světla a střízlivé projekce na big screenu za kapelou. I tak to byl jeden z koncertů, které zůstávají v paměti dlouhou dobu. Myslím, že mnoho návštěvníků odcházelo domů „tak šťastných, že to bolelo“.