Někdo by si možná řekl, že se na nedělním klubovém koncertu budou fanoušci držet zkrátka a šetřit si síly na pracovní týden. V případě večírku skupin Booze & Glory a The Rumjacks byl opak pravdou. Sálem se rozléhaly sborové zpěvy, došlo i na moshpit a fandové neustále zdvihali nad hlavu ruce s plnými kelímky piva. Pro řadu koncertů běžná záležitost, pro atmosféru koncertu kapel vyznávající ostrovní kulturu nedílná součást.
Ale pojďme hezky od začátku. Večírek totiž poněkud překvapivě odstartoval americký folkrockový kytarista a zpěvák v jedné osobě Jesse Ahern, jenž si po celé vystoupení vystačil jen s kytarou a harmonikou. Jeho countryrockové písničky navodily v klubu atmosféru hodnou typicky britského pubu a nedočkaví fanoušci se od úvodních minut vlnili do rytmicky přesné kytary a kvílivého zvuku harmoniky. Nicméně nebýt zbytečně dlouhých pauz plných děkovných slov a adorace krás Prahy, určitě by Ahern zanechal mnohem lepší dojem.
Podle chronicky přesného harmonogramu se následně ve čtvrt na devět zhasla už v kompletně narvaném klubu světla a započalo intro v podobně skladby Fight to Survive ze slavného filmu Krvavý sport (v hlavní roli s Jean-Claude Van Dammem), Booze & Glory nastoupili na pódium.
Oi! punková legenda a jedna z nejzásadnějších kapel svého žánru mohla z fleku tenhle večer vést jako hlavní hvězda, soudě dle nedočkavých fanoušků, kteří začali sborově vyvolávat jméno slavných Britů. Ti svůj set odpálili rovnou možná svou největší peckou London Skinhead Crew a publikum rázem dramaticky ožilo. Booze & Glory pálili jeden hit za druhým a disponovali i poměrně slušným zvukem. Pětice navíc na pódiu působila energickým dojmem a zejména baskytarista Chema Zurita se svým příznačně dvojitým čírem předváděl psí kusy.
Zábavné bylo také pozorovat část publika, která byla oděna do fotbalových dresů a triček anglického klubu West Ham United, kterému Booze & Glory fandí a dokonce pro klub složili song Three Points. Ani ten samozřejmě ve svém setu nevynechali a fotbaloví fanatici si ho v závěru show hlasitě užívali. Po finálním hitu Only Fools Get Caught skupina sklidila zasloužené ovace.
Před The Rumjacks tak stál nelehký úkol trumfnout solidní vystoupení svých souputníků, na které přišlo zcela očividně více lidí. Soudě dle viditelně uvolněného prostoru, totiž na The Rumjacks bylo paradoxně méně posluchačů…
Přitom tomu bylo dost s podivem. The Rumjacks na energický výkon Booze & Glory dokázali patřičně navázat a podporu jim dělal bezesporu i lepší zvuk. Skupina ze sebe obdobně sypala jednu vypalovačku za druhou a přední řady dokonce přinutila k prvním moshpitům. Večírek se tak zcela a naplno rozjel, ale kupodivu část lidí už mířila k šatnám. Ano, opticky sice bylo plno, ale na rozdíl od předchozího vystoupení, kdy se nedalo v podstatě vůbec hýbat, bylo najednou všude dost volného prostoru.
Z The Rumjacks bylo znát navíc obrovské nasazení a také chuť komunikovat s publikem, což se jim dařilo svižným a chytlavým folk-punkem s bohatým nástrojovým osazením. Šestice zahrála celkem osmnáct skladeb, přičemž nechyběly oblíbené písně jako An Irish Pub Song, A Fistful O' Roses nebo The Pot & Kettle, na které přední řady zuřivě tančily. Sympaticky navíc působil i frontman Mike Rivkees, který neustále vyskakoval na stoličku před sebou a hecoval dav.
Nemohu se však zbavit dojmu, že většina fanoušků vyrazila na koncert The Rumjacks kvůli Booze & Glory, kteří ve výsledku působili jako hlavní kapela večera. Osobně jsem se také více těšil na britskou Oi! legendu, ale výkon australských folkařů se mi zdál ještě lepší a bavil mě i více. Úbytku fanoušků v závěru večera jsem tedy vůbec nerozuměl…