Když jsem před pár měsíci zaregistroval, že v Praze budou opět hrát Blood Red Shoes, nechalo mne to v klidu. Několikrát jsem už na jejich koncertě byl a ty poslední době nenabízely nic moc nového, žádný posun. I nadšení kapely, především zpěvačky a kytaristky Laury-Mary Carter, při nich bylo potřeba hledat téměř pod mikroskopem. Jenže když promotér oznámil, že Blood Red Shoes bude předskakovat trio Ciel, pohled na to, zda na koncert vyrazit, se výrazně změnil.
Že si vystoupení tria z Brightonu společně se mnou nenechá ujít spousta lidí se ukázalo hned před smíchovským klubem. Čtvrt hodiny před ohlášeným začátkem vystoupení předkapely jsem si stoupnul do přibližně čtyřicetihlavé fronty, která evokovala, že kapely se budou moci těšit na slušně zaplněné Futurum. Což se po příchodu do sálu skutečně potvrdilo.
Fanouškovské spektrum se skládalo od nejmladší generace zastoupené desetiletou Olivií (oblečenou v tričku Blood Red Shoes, která na koncert přijela ze slovenského města Senec) až po šedesátníky. Dominovali především třicátníci, kteří s Blood Red Shoes vyrůstali. Podíl domácích a zahraničních návštěvníků byl přibližně shodný s tím, že víc než jindy mezi členy publika zněla němčina.
Ciel nastoupili na pódium za světel a zcela civilně. Hned od prvního tónu dávala kapela jasně najevo, že naživo zní výrazně odlišně než na dobře produkovaném studiovém materiálu. Zpěvačka a basistka Michelle Hindriks, kytarista Jorge Bela Jimenez i bubeník Tim Spencer do toho od počátku šlapali. Problém byl v tom, že zvukař jim příliš nepomáhal.
Zvuk jednotlivých nástrojů se sléval do jednolité hmoty, ve které se ztrácela především kytara. I kvůli tomu tak nevynikaly drobné nuance, kterými kapela na svých studiových nahrávkách zaujme. Ukázalo se také, že zpěv Hindriks není naživo takový, jak by asi bylo potřeba. Kvůli jeho přirozené slabosti dost tlačila na pilu a zvukařovu nepřízeň zkusila přetlačit. V tomto souboji ale neměla šanci uspět.
Vystoupení Ciel, kterému přihlíželo téměř zaplněné Futurum, nenabídlo žádnou velkou osobitost po hudební, ale ani vizuální stránce. Pár bodových světel, která nebyla po celou dobu vystoupení ani nasměrována primárně na frontmanku kapely, nedávalo žádný prostor pro imaginaci. Hindriks v bílé halence, s bílou basou, brýlemi a rty obtaženými sytě rudou rtěnkou vypadala na scéně jako studentka filozofické fakulty s vizuálem Sáry Saudkové. Kolegové Jimenez a Spencer oblékli tmavé košile, ale tím, jak na ně světla nemířila, to bylo vlastně jedno.
Za téměř čtyřicet minut svého vystoupení Ciel nabídli dost jednotvárný set tvořený jednoduchým stylem bicích, kytarou, která by zasloužila zvukově vytáhnout a častým využitím předtočených klávesových ploch. Při největším hitu kapely Baby Don’t You Know přišel Ciel na tamburinu podpořit i Steven Ansell z Blood Red Shoes. Ale ani on nepomohl tomu, aby se z české premiéry Ciel stal nezapomenutelný zážitek. Kapela tak v Praze jen ukázala, že samostatný koncert by ještě neutáhla.
To s Blood Red Shoes to tentokrát ve Futuru bylo jiné kafe. Od prvního tónu, který duo (tentokrát nedoprovázané žádnými dalšími muzikanty) spustilo, bylo znát, že máme čest s kapelou, která je na koncertech jako doma. Pomáhal tomu i výrazně lepší zvuk, než jaký měla k dispozici předkapela. Od úvodní Elijah nebylo pochyb o tom, že Blood Red Shoes dostojí svým slovům a na tomto turné to rozbalí podobně, jako když začínali.
Steven Ansell byl jako vždy hybnou silou kapely, když kromě dynamického bubnování stíhal zpívat své vokální party a komunikovat s publikem, kterému opakovaně děkoval v češtině. Laura-Mary Carter se jako obvykle v tomto směru držela trochu stranou a zaměřovala se především na zpěv a své kytarové party.
Díky solidně nabootovanému zvuku zněli Blood Red Shoes mohutně a mohli do publika pálit své letité hity. Podstatu svého vystoupení oholili na dřeň, což mu jenom prospívalo. Zdrcující údery bicích za doprovodu jednoduché, ale úderné a agresivní kytary zvukově zaplňovaly klub. Právě takhle má vypadat dobré vystoupení kapely v podobném prostředí.
Blood Red Shoes za téměř dvacet let na scéně moc dobře ví, co publikum chce a co na něj funguje. Tohoto receptu se drželi i v Praze. Fanouškům nabízeli jednu starší pecku za druhou a už od začátku je tak dostali do skvělé nálady. Ansell navíc neváhal přitopit pod kotlem a když při Lost Kids vylezl na svou bubenickou soupravu, roztleskal si celý sál a dostal publikum do varu.
I tahle drobnost ukazovala, jak výrazný rozdíl mezi hlavní hvězdou večera a předkapelou panuje. Blood Red Shoes kromě tahu na branku také nabízeli členitost písniček, které dokázali vygradovat do skvělého finále. Oba členové kapely se rovněž skvěle doplňovali při vokálních partech, díky čemuž dynamika skladeb ještě nabírala na síle.
Celkovému dojmu vystoupení pomáhala také vizuální stránka. Blood Red Shoes se obešli bez nějakého spektáklu, přesto jejich vystoupení netrpělo vizuální nudou. Po celou dobu koncertu na stěně za kapelou svítil velkými písmeny zobrazený její název, prostor na pódiu pak ožíval díky dynamickému střídání barev. I tento vizuální detail pomáhal vnímat koncert jako komplexní akt a show.
A když show, tak nesmělo chybět pár (vcelku neúspěšných) pokusů o crowdsurfing nebo circlepit, ke kterému došlo při I Wish I Was Someone Better. Nechybělo tomu nic, dokonce ani něco tak výjimečného jako úsměv Laury-Mary Carter. Ta mimochodem na tomto koncertu rozdala víc úsměvů než při několika posledních návštěvách Prahy dohromady. Kromě toho ale také výborně vládla kytaře a skvěle zpívala. Pro závěrečnou Morbid Fascination si dokonce rozezpívala publikum, které si s ní tuto hru s povděkem zahrálo.
Po hodině základní set skončil, ale bylo jasné, že se kapela vrátí na své standardní dva přídavky. A především ze závěrečné Colours Fade se stal až šamanský obřad. Ritualizovaný opakující se dialog mezi kytarou a bicími se zahryzával do mozku a po intenzivní hudební náloži předchozích minut návštěvníky koncertu odnášel hypnoticky do jiných sfér.
Jestli člověk původně mířil do Futura s tím, že ho hlavně zajímá česká premiéra Ciel, pak z něj odcházel s pocitem, že Blood Red Shoes chytili druhý dech a příště má smysl vyrazit opět na ně. Zvlášť, když radost byla patrná z obou členů kapely (což rozhodně není standard).
A jak se vystoupení Blood Red Shoes ve Futuru líbilo nejmladší návštěvnici koncertu? Bolo to super, opáčila Olivia, za souhlasného přikyvování tatínka. Tak třeba zase příště, protože na kapelu v takové formě má rozhodně smysl zajít.
Hodnocení: 70 %
Blood Red Shoes, předkapela Ciel
Futurum Music Bar, Praha
30. září 2023
