Po úvodní ambientní smyčce a rozverných tónech flétny vpochodovala na pódium v doprovodu tanečníků cherubínů-skřítků s příčnými flétnami ona slavná Björk. Florální motivy, které jsou přítomny prakticky v celé vizuální show, se v první písni zjevují postupně a nenuceně. Vypadá a zní to jako velmi hezká evropská pohádka, ale i přiznaná utopie.
Instrumentace celé téměř dvouhodinové show je úchvatná, a to i přestože se nejedná o absolutně hudebně okázalé dílo. Prakticky celý hudební koncept stojí na industriálních úderech a beatech perkusionisty, dechových nástrojích, příčných flétnách čtyř cherubínů a doprovodného zvuku kláves. V kombinaci s hlasem Björk a sem tam i jemným nádechem elektroniky provedla kapela posluchače nejen kusy z aktuální desky, ale i dávnými hity, které do konceptu celého představení dokonale zapadly.
Pódiové ztvárnění písní odpovídá jejich vizuální podobě ve zpěvaččiných klipech, jak bylo patrné hned na začátku v písni The Gate. Instrumentálně se koncertní verze trochu liší, což je při písních, které na deskách nesou znaky velkolepé a mnohdy až přehnané produkce velmi svěží. Naživo fungují perfektně.
Mezi květnou estetikou velmi nenuceně proplouvá linie feminních vizuálních motivů upomínající na tvary ženského těla a jejich asociace ve světě nejen přírody, ale i barev a tvarů. Také zde zaznívají první velká osobní témata a otázky.
Po entrée skřítků, které faunovsky stojí na flétnových tónech, se pomyslná karta show mírně obrací. Do ústředí se derou ženská témata kumulovaná do songu Ovule, při kterém se celé, rázem vyklizené pódium, zalilo rudou. Nachové oválné objekty vajec prolínající se s obličejem Björk i tanečníci s andělskými trubkami značí linku velmi originální perspektivy, která ale zachovává tématu veškerou vážnost. Kombinace dechového nástroje s industriálním beatem vnáší i mírně depresivní podtón sdělení.
Masky, které v průběhu vystoupení zpěvačka a hráči používají, jsou dílem Jamese Merryho – umělce pocházejícího z Reykjavíku. Vizuálně jsou natolik poutavé, že by si zasloužily víc pozornosti – například v rámci samostatné výstavy v galerii. Bohužel při koncertě v aréně, takříkajíc na dálku, jsou tyto prvky trochu špatně rozpoznatelné. Zaslouženou pozornost pak při vystoupení poutají světelné efekty, práce s tmou, či malé podstavce a „okvětní“ domeček přímo na pódiu. Atmosféra časů-nečasů a nikdy neexistujícího světa pohádkové fantasie skutečně ožívá. I tak se dá pódiová dekorace dvou obřích chorošů coby tanečního parketu cherubínů označit jako velmi vkusná a nerušící.
Verze slavné Venus as a boy, která si, přestože pochází z třicet let starého debutu, našla do současného souboru písní na tour Cornucopia cestu, zapadá dokonale do konceptu celého večera. Píseň úplně opouští původní podobu s lehkým beatem, jedná se v podstatě o vokální skladbu doplněnou flétnou, funguje z celého setu na posluchače z dobrých důvodu nejvíc.
Následující „set písní“ - Claimstaker, Isobel a Blessing Me byl pro mě nejzásadnějším momentem celé show, kapela i zpěvačka zde předvedly nejlepší výkon.
Emotivním momentem bylo také promítání nahraného vzkazu světu od Grety Thunbergové – švédské environmentální aktivistky. Zazněl před přídavkem, při kterém Björk – zjevně ve velmi dobré náladě – představila kapelu a poděkovala publiku v češtině. Zdánlivé koncertní klišé po téměř dvou hodinách osobité show působilo velmi důvěrně. Vzkaz Grety pak v konceptu celé show představoval nejdepresivnější moment. Především přičtu-li k tomu fakt, že místo konání, největší česká aréna sousedící s nákupním centrem Harfa, je spíš symbolem neenvironmentálního konzumu.
Dění na jevišti kombinované s velkoplošnou projekcí je skutečně velkolepým zážitkem – už jen po stránce vizuální. Stačí k tomu přidat snovou hudbu a jemně proplouvající hlas Björk, který posluchače provází písněmi, jejichž struktury jsou velmi netypické a polohy až experimentální, a úchvatná téměř dvouhodinová hudebně/vizuální/divadelní show je na světě. Jsem rád, že Praha byla u toho a naši rakouští sousedé se mohou těšit na Björk a její Cornucopii brzy ve Vídni.