Před vstupem do nejnovějšího pražského sálu dostávají návštěvníci nevšední ohnivou show v podobě hořící dodávky. Bude takové horko a takový oheň i vevnitř, ptám se sám sebe. A když později v noci Prahu zkrápí deštík, vyrážím na cestu domů, nesu si v sobě rozporuplné pocity. Ale nenechte se mýlit - koncert to byl skvělý.
Těžkého údělu předskakování takové legendě, jakou Billy F Gibbons je, se chopila legenda česká – unikátní návrat totiž ohlásila kapela Flamengo. Co si budeme povídat, deska Kuře v hodinkách patří mezi klenoty české hudby. Byť loni oslavila neuvěřitelných padesát let, pořád zní dobře. Zvuk v hale celkem haproval a čeští předskokani byli publikem přijati víceméně spíš vlažně. Legendami české scény se to hemžilo i mezi publikem – jen řekněte, čekali byste na takovém koncertu například Oriona z PSH?
Pozastavil bych se i nad poněkud zvláštním rozložením haly – přeci jen na rockovou muziku by se nemělo sedět, a když to ustojí i „dědek“ Gibbons myslím si, že by to ustáli i návštěvníci koncertu. Ti stojící byli ale vpuštěni do přední části haly, kde se sedělo, až na poslední píseň – ale že by se najednou konaly nějaké moshpity to ne – spíše si každý vyfotil fotku či udělal video na mobil a dál jen tak postával... Atmosféra koncertu prostě byla podivná a Austin Hanks, který doprovázel Billyho na druhou kytaru, se celý koncert tak vehementně snažil roztleskávat arénu, případně točit rukou nad hlavou, aby dostal z lidí aspoň nějaký aplaus, že to ke konci působilo spíš až trapně.
Koncertní trio, které nese název The BFG’s a které krom Billyho a již zmíněného Austina doplňoval bubeník John Douglas (mimo jiné spolupracoval třeba i s Aerosmith), odvedlo precizní výkon. Dostali jsme to nejlepší z repertoáru ZZ Top, pár skladeb ze sólových desek, i pár coverů z nichž nad všemi čněla ikonická skladba Jimiho Hendrixe Foxy Lady. Setlist nabíral obrátky a krásně eskaloval až do finále, kdy jsme slyšeli skladby Brown Sugar, Tube Snake Boogie a samozřejmě finální La Grande. Když jeden z neslavnějších kytarových riffů rozjížděl Billy už potřetí, říkal jsem si, že to nedostanu z hlavy tak týden. Zatím mi pořád zní v hlavě.
Když jsem vyjížděl po eskalátoru ven z haly, bylo vidět, že návštěvníci koncertu jsou spokojeni. Dostali přesně to, pro co si na koncert přišli. Billy Gibbons a The BFG’s odehráli perfektní průřez kariérou ZZ Top. Bylo to blues, byl to ten jejich signifikantní jižanský rock, byl to i rokenrol, o tom nic, taky už to Billy mydlí přes padesát let. Ale přeci jen, nebyli to ZZ Top. Basa bohužel zesnulého parťáka Dusty Hilla chyběla. A hrát dál v triu se dvěma kytarami mi přijde takové až příliš snadné. Je rok 2023! Neříkám, že by měl texaský vousáč hrát přímo třeba se Skrillexem (i když ta představa mi vlastně přijde až poťouchle lákavá), ale představte si, jak by skladby mohly znít za podpory velké kapely, pořádná basa, klávesy, pár sboristek, které dodají trochu toho patosu. Najednou by všechno dostalo ten velký rámec. Ale asi je to jen rozmarná fantazie – Billy se očividně nejlíp cítí v triu. A co bych dal, se v sedmdesáti letech takhle hýbat a hrát.
