Až na tu slovenštinu, tu máme my Češi moc tvrdou. To se projevilo i ve slavných Čerešních, které přejala od Hany Hegerové. Asi je pravda, co se říká, že Čech musí žít pod Tatrami aspoň tři roky, aby pronikl do libozvučnosti tamního jazyka.
Jak už zmínka o třech cover verzích naznačuje, program vystoupení v přeplněném Jazz Docku se opíral víc o přejaté skladby než o původní repertoár. Svým způsobem to byla velká frajeřina. Která jiná česká zpěvačka by dokázala zazpívat hity Evy Pilarové, Hany Hegerové nebo Marie Rottrové tak, aby to nebylo kopírování a napodobování, ale svérázný vlastní produkt? I ten Most přes minulost, který Basiková přes deset let zpívala v muzikálu Johanka z Arku, známe spíš v provedení Lucie Bílé než v jejím, i když jde v Bářině verzi o plnohodnotné a originální provedení.
První půlka byla spíš taková ochutnávačka. Něco na téma Podívejte se, co všechno umím zazpívat. Od každého něco. Jako celek to byla neurčitá směska: It´s Not Unusual od Toma Jonese, Call Me od Blondie, ústřední melodie Máří Magdaleny z Jesus Christ Superstar, Soumrak bohů od Precedens. Taky něco vlastního. Nechyběla mohutně aplaudovaná Souměrná. Jednotícím prvkem byla osobnost zpěvačky. V té různorodé tříšti se ukázalo, že v této fázi Bářiny hudební aktivity jí nejlépe sluší pomalé skladby, v nichž dokáže snadno ukázat svou pěveckou techniku, stejně jako emocionální náboj. Nejdokonaleji to předvedla v písni Michala Pavlíčka Říjen spí (Když se snáší déšť). To byla exhibice, která část ženského publika zvedala ze sedadel.
Druhá část začala jen za doprovodu klavíru Luboše Přibyla a směřovala spíš k šansonu. Začala méně známou skladbou Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Poklad, kterou někdy v osmašedesátém natočila Eva Pilarová do Zločinu v šantánu, a přes Čerešně se zpěvačka dostala ke svému hostu, herečce Kláře Trojanové, která prý teprve začíná (prý pod vedením Báry Basikové) zpívat. Guru Basiková může být spokojená, z její kamarádky může i v jednapadesáti vyrůst další česká zpívající herečka – divadelní šansoniérka. Klára začala odvážně Hapkovým a Horáčkovým Gabrielem a zhostila se ho se ctí, i když jako každá herečka moc přehrává. Milord od Edith Piaf zpívaný ve francouzštině byl slabší. Je vidět, že jí víc pomůže, když se dokáže opřít o český text. Nicméně, Trojanová v každém případě překvapila.
Závěr znovu s celou doprovodnou skupinou pak přinesl snůšku pěveckých perel. She´s Gone od Black Sabbath Bára zpívala v angličtině – bylo by asi zajímavější, kdyby ji dala v české verzi Lásko, voníš deštěm. Provedení Birds Set Free od australské zpěvačky Sia bylo jedním z vrcholů večera – proti Siině verzi Basiková vytáhla víc dopředu refrén, čímž dala písní „češtější charakter“. Pak přišla píseň PM, věnovaná Petru Mukovi, původní efektní Dreaming a další perla večera, Eloise od Barryho Ryana potažmo od Karla Gotta (Bára ji chybně uvedla jako skladbu Deana Reeda, ten ji natočil až 20 let po Ryanovi a Gottovi). Přídavkem byl Fantom opery, připomínající, že Basikové vyšla před Vánocemi deska muzikálových melodií.
Ukázalo se, že Bára se svými zkušenostmi je dobrou a vtipnou moderátorkou. To se jí to ovšem uváděly písničky, když sál byl plný jejích obdivovatelů, kteří se v každém okamžiku snažili dát zpěvačce najevo svůj respekt! Snad jen kapela Basic Band (nezaměňovat s jejím Basic Beatem z devadesátých let) byla trochu zklamáním. Ne, nic nezkazila, ale z dob Precedensu a Stromboli máme Báru Basikovou zafixovanou jako něco, co tvoří se skupinou jeden kompaktní celek, z nějž sice může vyčnívat, ale je víceméně jedním z nástrojů. Tady to byla „jen“ zpěvačka a její doprovod. A to i přesto, že v doprovodném kvartetu s ní hráli takoví machři jako Luboš Přibyl na klávesy.