Sestavu do brněnského Sono Centra přivezl Al Di Meola typicky jazzrockovou. Za klávesami seděl protřelý francouzský hudebník Philippe Saisse, za bicími neméně profesionální Richie Morales, naopak s basou se zde vůbec poprvé za Meolova záda postavil nepříliš známý Dave Lowray a nad perkusemi všeho druhu se oháněl kytaristův dlouholetý spoluhráč Gumbi Ortiz.
K jeho pozici je třeba poznamenat několik věcí. Jednak zřetelně fungoval jako svorník rytmiky. Nejen svým samotným brilantním hraním, ale také "dirigováním". Průběžně hlavně na bubeníka pokřikoval jakási smluvená hesla signalizující změny, ale také si s ním vyměňoval různé bubenické fórky. A také naváděl, společně se samotným Meolou, přece jen poněkud nejistého basistu Lowraye ke kýženému výsledku.
Kromě toho na sebe Gumbi Ortiz strhával pozornost i jaksi obecně. Chvílemi to vypadalo, že jsme přítomni na jeho koncertu, jemuž dělají všichni ostatní včetně hvězdného kytaristy stafáž. Bylo vlastně s podivem, že Al Di Meola nepůsobil dojmem, jako by mu to příliš vadilo. A to přesto, že jinak má pověst hudebníka s poměrně narostlým egem. Jeho chování na scéně vůči ostatním muzikantům bylo vysloveně přátelské a přívětivé, po počátečních rozpacích byla milá i komunikace s publikem.
Že se bude hodně vzpomínat, naznačil už úvodní The Wizard z Meolova debutového alba Land of the Midnight Sun z roku 1976, kdy skončil sice jen dvouleté, ale významně formativní angažmá v kapele Chicka Corey Return To Forever. Tuto linii i potvrdily další kousky, třeba Flight Over Rio ze slavné desky Elegant Gypsy z roku 1977. Nechyběl ale ani novější materiál, jako třeba skladba One Night Last June, která vyšla před šesti lety na albu Opus.
Až na pár záseků, daných prozatímní nesehraností rytmiky, samozřejmě kapela v čele se svým šéfem odehrála koncert zcela autenticky, a to včetně zahrnutí některých zvuků kláves, které by už asi dneska nikoho nenapadlo použít - natolik totiž spadají do sedmdesátých let. A nakonec i zvuk Meolova typického Les Paula je v kontextu hudby, jakou hraje, a která má samozřejmě i dnes svoje varianty, docela netypický. Ale když se vzpomíná, je potřeba vzpomínat se vším všudy. Ostatně, publikum z velké části složené z pamětníků té doby, celou produkci ocenilo.
Protože Al Di Meola proslul i jako akustický hráč, zejména jako součást tria s Johnem McLaughlinem a Pacem de Lucíou, se kterými natočil nejspíš nejslavnější akusticko-kytarové album všech dob Friday Night in San Francisco, po přestávce předvedl několik skladeb, včetně variace na beatlovskou Norwegian Wood, na španělku. Byl to sympatický předěl v kontextu koncertu, a to i přesto, že bylo vidět a slyšet, že se Meola v současné době věnuje primárně elektrickému nástroji.
Vlastně jedinou zásadní výhradu vůči tomuto příjemnému retrokoncertu lze mít ve věci vizuálního dojmu. Na projekční plátno za kapelou se promítalo asi dvacet fotografií ve smyčce, kde se s pravidelností úderů kovadliny vracel reklamní záběr na titulní stránky Meolových desek, což působilo opravdu vysloveně trapně - to už člověk spíše překousl fotky mistra se slavnými kolegy, vlastní mladou ženou a dítětem, ba dokonce i s jeho pejskem. Těžko říct, jestli si kytarista neuvědomuje, jak moc taková projekce rozptyluje od nepříliš jednoduché hudby, nebo co jiného za tím vězí. Každopádně by mu to měl někdo aspoň zkusit rozmluvit...
