Když australští rockeři zamířili do našich končin naposledy, ze zdravotních důvodů nemohl dorazit frontman Brian Johnson. S dírou v ušním bubínku se totiž zpívá docela špatně. Zaskočil za něj tehdy Axl Rose a zvládnul to až překvapivě se ctí. Přesto jsem jistě nebyl jediný, kdo si přál vidět AC/DC (alespoň) ještě jednou i s Brianem. O osm let později ta příležitost nakonec skutečně přišla, jen kulisy pražského letiště Letňany vystřídalo bratislavské letiště Vajnory.
Na aktuálním turné Power Up doprovází AC/DC americká kapela The Pretty Reckless a je to velmi dobrá volba. Energická kapela vedená charismatickou frontwoman Taylor Momsen rozehřála publikum poctivým třičtvrtěhodinovým setem své řízné kytarové hudby stejně spolehlivě jako pálící slunce. A Taylor to tentokrát zvládla i bez pokousání netopýrem nebo kýmkoliv jiným. Zvuk sice Pretty Reckless neměli úplně ideálně vyvážený, ale na poměry předkapely hrající na letišti to bylo pořád dost slušné.
O nedělní akci se už předem psalo jako o zatím největším slovenském koncertu, což s sebou pochopitelně neslo řadu výzev pro organizátory. Některé zvládli dobře, jako třeba zajištění pitné vody zdarma na mnoha výdejních bodech areálu (exces, kdy se sekuriťák – hyena pokoušel tuhle vodu prodávat za hotovost, bych nerad zobecňoval). Jinde to drhlo – nízký počet toalet a odpadkových košů byl jen drobnost ve srovnání s logistikou odjezdu. Asi nikdo nepočítá s tím, že by se z areálu dostal bez čekání, ale odjíždět z parkoviště (kromě výjezdu téměř nekorigovaného) až někdy v časných ranních hodinách je nebezpečný extrém. Jednoduché to neměli ani chodci či cestující vlaky. Záměrně to zmiňuji v této části, protože stejně jako si tímto neslavným koncem nechci nechat kazit dojem z koncertu, nechci s ním ani uzavírat článek.
Současná koncertní sestava AC/DC stojí na dvou tvářích – kytarista Angus Young a zpěvák Brian Johnson. Druhý kytarista Malcolm Young už bohužel zemřel, jeho pozici i typickou kytaru značky Gretsch převzal synovec Stevie Young, který jakožto syn nejstaršího z bratrů Youngových ve skutečnosti není žádným mladíčkem, ale spíše Angusovým vrstevníkem. Malcolmovy méně okázalé, ale neméně důležité kytarové party, které Angusovi vždy kryly záda, odehrál velmi dobře a místo v kapele si zaslouží za víc než jen příjmení. Bubeník Phil Rudd a baskytarista Cliff Williams jsou stále členy a hrají na studiových deskách, na turné už ale nejezdí a zastupují je nájemní hráči. Přesto AC/DC nejsou a nepůsobí jako polo-revival, zejména díky obrovskému nasazení Briana a Anguse.
Když si běžný muž na prahu sedmdesátky drží ruku u ucha, asi špatně slyšel, co říkal partner v konverzaci. Angus Young tím ale naznačuje stotisícovému davu, že na jeho vkus řve příliš potichu. Kytarista i po nepočítaných dekádách stále vystupuje v typické školní uniformě, kterou během vystoupení postupně rozvolňuje, stejně tak publiku dopřeje i ukázku neméně typických tanečních pohybů nebo chvíli točení se na zemi. Nic z toho ale nepůsobí jako divadlo z povinnosti. Ostatně, kdyby to Anguse nebavilo, asi by už do show nezařazoval čtvrthodinové (!) kytarové sólo, během kterého několikrát proběhne celou plochu pódia. Úctyhodná ostatně byla i celková stopáž koncertu – včetně přídavku to byly dvě a čtvrt hodiny.
Brian Johnson sice neodzpíval celý koncert bezchybně, tu a tam mu selhal hlas, ve výsledku to ale nijak zvlášť nevadilo a vlastně bych se nedivil, pokud si toho někdo třeba ani nevšimnul. V jeho specifické barvě hlasu se dá schovat leccos, navíc to mnohdy zní jako kdyby zpíval výš, než to reálně je. No a díky tomu všemu, i díky nezanedbatelné hlasové formě může být Brian i dalece za sedmdesátkou stále tím střídavým proudem k Angusově stejnosměrnému.
O AC/DC se říká, že mají 16 alb a všechna zní úplně stejně (Angus by nás opravil, že to vůbec není pravda: Těch alb je 17 a všechna zní úplně stejně!). Na kapelu s jedinou písničkou (tou rychlou) ale mají až podezřele hodně hitových riffů, které publikum zpívá okamžitě s první notou, stejně tak i refrénů, které dokáže skandovat každý. Hrálo se trochu intenzivněji ze dvou nejslavnějších alb (Back in Black a Highway to Hell) a pak po jedné nebo dvou skladbách z mnoha dalších desek, včetně těch z posledních let.
Slavným Australanům každopádně stále teče v kytarách i vlastních žilách nebývale silný elektrický proud.
Verdikt: 220 kV
AC/DC, Support: The Pretty Reckless
Letiště Vajnory, Bratislava
21. červenec 2024