Svým stylovým chameleónstvím, ale i oscilováním mezi akustickou a elektrickou kytarou, mezi písničkářem a popovým nebo rockovým zpěvákem, připomíná Bryan Adams jiného Kanaďana Neila Younga. Nabízí ovšem hudbu o generaci mladší. Tentokrát se představil jako řízný hardrocker, který sice odzpíval většinu koncertu s akustickou kytarou, ale s hlasitou čtveřicí za zády. Znělo to docela dobře, jen Adamsova specialita, ochraptělé ploužáky, trochu tou řízností utrpěly na sentimentu, ale proč ne, správný rocker není přece ufňukané koťátko.
Slabinou koncertu byla jeho vizuální složka. Zůstala někde v lůně devadesátých let, což u muzikanta, který je zároveň výtvarným umělcem - váženým fotografem, bylo překvapením. Všechno začalo ještě před vystoupením – ve vzduchu se vznášel ohavný nafukovací model automobilu s nápisem Happy As It Hurts. Slogan je to dobrý, však také ho použil pro své poslední, už sedmnácté album, ale na tak odpuzujícím plastovém objektu? Navíc po velkou část koncertu zůstávala kapela i Adams v polotmě. Ani občasné zadní projekce nebyly nic moc, snad jen tu a tam, když živá kamera zabrala muzikanty z nějakého zajímavého úhlu, vypadalo pódium zajímavě.
Perfektní předvánoční show
O to lepší byla muzika. Jak je u Adamse zvykem, nabídl silně kytarově orientovaný rock. Klávesy byly hlavně na vytváření zvukové hmoty, ale tu a tam se vyskytlo i sólíčko. Milostné písně bez piána by neměly to pravé kouzlo. Viz jeho u nás nejznámější flák Everything I Do (I Do It For You), který Adams zpíval jen s klavírním doprovodem. Právě po této baladě, spojené v paměti publika s filmem o Robinu Hoodovi, se do toho kapela pořádně opřela a v jednom zátahu hrané Back To You, So Happy It Hurts, Run To You a Summer Of ´69 vytvořily silně energický blok, který bychom u čtyřiašedesátníka nečekali. V těch chvílích z kapely sálal obrovský žár, který se přenesl i na diváky.
Bryan Adams ctí stručný tvar písně a proto se jeho kapela nepouštěla do zbytečně dlouhých instrumentálních pasáží. I to byl jeden z důvodů, proč měl jeho koncert spád. Stihl v něm zahrát skoro všechno, co se od něj ve světě hudby ujalo, tedy skoro tři desítky písní. Ze So Happy It Hurts byly celkem čtyři, což v rámci propagace nové desky není až tak moc.
Zajímavý byl konec koncertu, kdy na pódiu zůstal jen Adams a zatímco předtím jel víceméně v jednom zátahu a bez řečí, tady se najednou trochu rozmluvil a dal něco jako tři přídavky – Straight From My Heart pro svou stařičkou mámu, All For Love za mír na světě a u nás v našich rádiích málo hranou, ale ve světě vánočních písní oblíbenou Christmas Time. Dobře volené skladby na zklidnění rozdováděného publika.
Jako poslední velký zahraniční koncert před Vánocemi nemohlo být nic lepšího.