Po vyprávění Jana P. Muchowa v titulním článku červnového Headlineru se ani nedivím, že se comeback vzývané kapely odehrál zrovna v takových kulisách a s žádnou velkou pompou. A pro pár stovek lidí, kteří si po třech dnech festivalového hluku krátce před půlnocí našli čas a náladu na křehkou a intimní hudbu EOST, při jejímž poslechu tak moc záleží na soustředění a schopnosti se na kapelu naladit. O to větší to byl zážitek.
I ve festivalovém prostředí, kdy ticho ruší přeslechy z okolních pódií, se EOST dařilo postupně budovat náladu a semknout kolem své hudby publikum. Kateřina Winterová za mikrofonem stála jediná ve světlech a zářila zpěvem i barevností výrazů. V potemnělé mlze v zadní části pódia Jan P. Muchow střídal baskytaru s rozostřenou kytarou a ústřední dvojici zkušeně doplňovali bubeník Marek Frič a od kláves a elektroniky Karel Drašnar. Sestavu jako vokalistka výrazně obohatila Adéla Blažková – nenápadně, ale skvěle obstarala důmyslně vymyšlené (a předvedené) harmonie, které jenom podtrhly nenápadnou sílu hlasu Kateřiny Winterové.
Krom hudby samotné byla nakažlivá také uvolněnost a samozřejmost, s jakou The Ecstasy of Saint Theresa hráli a až nečekaná rozvernost, s jakou Kateřina jednotlivé písničky uváděla. Přitom základní kouzlo EOST zůstává i po letech stejné. Dělají hudbu, která je nevšední v českých i světových poměrech. Experimentální vrstvy, kterými jsou jejich písničky obalené, nejsou zauměné, protože v jádru mají jejich skladby pořád svou niternou hitovost a sympatickou jednoduchost. Síla Extáze na pódiu je ve schopnosti uvažovat o koncertu jako o celku, bez tlačení na pilu gradovat náladu, překvapovat různými odstíny a posluchače strhnout, aniž by si toho všimnul. I’m Not Really Optimistic byla jako pohlazení – ohromná, melodická, melancholická píseň, z jejíž síly ani po dvaadvaceti letech neubylo nic. Wrong Time, Wrong Place zase hlučná a přitom jemná „showgazeovka“ se zabijáckým refrénem, který přišel i s kytarou podpořit Václav Havelka.
Celý koncert uzavřela rokenrolová, snad až skoro punková, každopádně až překvapivě „rozeskákaná“ verze Local Distortion, u kterého se EOST snad poprvé v kariéře dočkali festivalového „mávání“ od publika. Může se zdát, že to k intelektuální povaze hudby, kterou kapela hraje, příliš nesedí. Ale k bezprostřednosti toho večera na Rock for People určitě ano.
Pódiový návrat EOST nebyl nijak pompézní a velkolepý. Ale fanoušci z koncertu mohli tak jako před lety odcházet s „wow“ pocitem, že takovouhle hudbu dokáže s takovým šmrncem hrát česká kapela. Určitě si jejich letošní turné nenechte ujít. Kdo ví, kdy zase budeme mít tu možnost…
Pohledem Wlado Sejka
"Jste šťastni?" ptá se Kateřina Winterová pár minut po půlnoci na stagi ČTArt po odehrání skladby HappyR. To teda jsme, Katko - jsme šťastni a hodně! Tenhle comeback je prostě opravdová radost – když už nás opustili všichni kamarádi, tak jsme se s Honzou Vedral při závěrečné Local Distortion radostně objímali, oba jsme věděli, že jsme u něčeho opravdu speciálního. Když nám pár minut po koncertě Honza Muchow vyprávěl o tom, kolik technických potíží koncert měl, ani jeden jsme nevěřili. Oba jsme propadli hudbě a nepoznali, že by bylo něco špatně, natož že se kapela na pódiu neslyšela. Když Kateřině Winterové na konci z toho nasazení praskla halenka, byl to vlastně stejně spontánní a upřímný moment jako celý koncert. I když si cestu za českou legendární kapelou při jejím prvním velkém comebackovém koncertu nenašlo moc lidí, nikomu na pódiu ani pod ním to moc nevadilo. A já už se těším na další – ať už na jiném festivalu, nebo na podzim v pražském Paláci Akropolis. - wlado
