Poslední měsíc opět ukázal, že o pozoruhodné metalové a corové singly není v poslední době nouze. Napříč planetou kapely nadále ve své muzice odráží těžké emoce skrze vyostřený kytarový sound, ale také ukazují, že se tvrdé metalové žánry mohou stále posouvat kupředu. Vyjma zahraničních pecek tentokrát představuji i dva čerstvé domácí singly.
Thornhill – Obsession
Ve špíně a touze
Thornhill… Kapela, která v roce 2019 vystřelila na scénu melancholicky drsné album The Dark Pool, jež v kontextu tehdejší pandemie nabylo ještě silnějšího rázu. Osobně jsem s touto vynikající nahrávkou očekával, že se kapela na podobné vlně sveze i na dalších albech, ale nestalo se tak. Následná deska Heroine (2022) kapelu ukázala v překvapivém altrockovém plášti a totálně přehodila žánrovou výhybku.
Nyní rodáci z Melbourne ale duše a nálady obou alb spojily v průrazný singl Obsession. Rytmicky úderná pecka v sobě mísí melancholii a zoufalost emocí, pro kapelu naprosto typických. Tematicky ponurou a zádumčivou skladbu s nosným a zároveň špinavým kytarovým groovem skupina doplnila také o poutavý videoklip. V něm se frontman Jacob Charlton v zápalu čirého šílenství pohybuje nad vanou s tmavou tekutinou, do které ho láká půvabná dívka. Po všech stránkách skvěle zpracovaný námět písně, která potěší i ty, kteří metalu a metalcoru tolik neholdují.
Skywalker – No Sanctuary
Nejtvrdší překvapení
Když tuzemská posthardcorová stálice krátce před vydáním singlu No Sanctuary oznámila, že na něm spolupracovala s deathcorovým kacířem Alanem Grnjou (Distant), bylo mi jasné, že zde Skywalker rozhodně nebudou chodit v rukavičkách. A přesně tak se i stalo… Výsledkem spolupráce s démonickým hlasem je jedna z vůbec nejtvrdších skladeb kapely a nutno dodat, že jí to sluší. No Sanctuary je dynamickým a produkčně skvěle zpracovaným songem s místy kulometným rytmem, který nakopává zadnice. Zároveň zde nechybí výrazný čistý refrén, který jinak písni dodává na pestrosti. Nová deska Skywalker je doslova za rohem a něco mi říká, že to bude opravdu velké.
Paledusk – Palehell
Šíleností k progresi
Japonské kapely vždy uměly metalovou muziku pošťouchnout někam, nad čím se konzervativním fanouškům tvrdých žánrů zvedaly oči v sloup. Jednou takovou žhavou partou jsou dnes bezesporu Paledusk, kteří se nebojí do jedné písně nacpat i pět žánrově naprosto odlišných slok, které záhadným způsobem umí vcelku chytlavě sloučit. Výjimkou není ani novinka Palehell, ve které vyjma šílených zvukových zvratů nechybí ani mix rodné japonštiny s angličtinou. Pro někoho překombinovaný mišmaš pro jedince trpící ADHD, pro jiné chytlavá a našlapaná skladba, u které se zkrátka nenudíte ani vteřinu.
Imminence – The Black
Velkolepá záležitost
Imminence jsou jedna z mála kapel, která do metalové muziky umí efektně vložit housle, což z nich dělá zejména na poli metalcoru nepřehlédnutelné těleso. Jejich táhlé skladby plné napjaté atmosféry často vzbuzují pocity malosti, tak bohaté kompozice totiž umí naservírovat. Velmi povedená je i jejich novinka The Black, která spíše než metalovou baladu evokuje moderní filmovou hudbu. Nevšedně velkolepý a gradující zážitek rozhodně doporučuji k poslechu, tihle Švédi prostě mají zvuk jako málokdo.
Lorelai – Waves
Ztraceni ve vlnách
Na závěr nemůže chybět ani novinka libereckých Lorelai, které Headliner letos zařadil mezi 50 nadějí české hudby. Tahle parta loni překvapila svými prvními singly, do kterých skrze zoufalý scream vnesla upřímné emoce. V tomto ohledu není výjimkou ani Waves, která se po celou dobu nese na příjemně zádumčivém oblaku. Ačkoli zde vyjma screamů slyšíte i pasáže oživené čistým zpěvem, pořád ze všeho cítíte nesmírnou živost a bezprostřednost vokálního vyjádření, což jsou atributy, které jsou, alespoň pro mě, v hardcoru nejvíce cenné. Klobouk dolů, ať to dál šlape.