„Ty písničky jsou o sexu, chlastu, drogách a jsou to přitom ty vaše možná nejslavnější…“ poznamenávám v momentě, kdy při podrobném rozebírání jednotlivých tracků dojde na skladbu Vona říká jó.
„Zapomněl si to nejdůležitější,“ odpovídá Robert Kodym.
Rokenrol?
„Ne, ne, ne.“
Lásku?
„Správně!“
Ale ta je pro populární kapely přeci samozřejmá…
„A my když jsme zamilovaný. Tak k tomu patří i sex…“ reaguje pobaveně David Koller. „Období slávy v devadesátých letech jsme si užívali a důkazem toho jsou i ty přisprostlý texty,“ vysvětluje.Ve studiu 1st Floor na Barrandově, kde kapela zkoušela na aktuální turné a vznikal tento podcast, panovala uvolněná nálada. Společně jsme se nořili do třicet let staré nahrávky a David Koller, Robert Kodym a Michal Dvořák ze sebe chrlili vzpomínky, zatímco P.B.Ch., který v té době, o níž byla řeč, z Lucie odešel, se doptával na detaily, které ho už roky zajímaly. „Jsem rád, že nezačínáme dneska,“ kýve hlavou Michal Dvořák a Robert Kodym s ním souhlasí: „Načasování skupiny Lucie byla výhra v loterii. Nám prospělo, že nám za socialismu nechtěli vydat desku. Mohli jsme se ještě dva roky zlepšovat.“
S pistolí v Bunkru
„Existovali jsme v klubu, kde si otevřel dveře, přešel uličku a občas tam třeba ožralej Richie střílel z pistole, protože tam za ním přišli vyděrači a chtěli výpalný. Otevřel si druhý dveře a byl si za barem,“ popisuje atmosféru příprav jejich třetího alba David Koller. Skupina Lucie tehdy měla svou základnu a studio v legendárním klubu Bunkr, jehož stěny a dozvuk se odrazily i do úvodní písně Krev a Rock’n’roll.
Pozorný poslech alba po třiceti letech ale místy ukazuje, že některé věci byly opravdu možné jen v devadesátkách. „Nevím, jestli je to písnička do doby MeToo,“ podotýká David Koller, když se vracíme k písni Vona říká jó. „My jsme si z toho tehdy dělali srandu. Ale myslím, že to dneska není „polite“, protože ona na začátku říká „ne“ a na konci „jó“. Tak chtěla to? Nebo jak to bylo?“ ptá se. A Robert Kodym suše doplňuje. „Ona sice řekla jo, ale pak uběhlo třicet let a rozmyslela si to.“ „My jsme totiž byli v době MeToo ještě U2,“ podotýká Koller s nadsázkou, kterou je třeba zdůraznit, protože z psaného textu nemusí být každému zřejmá. „Ale když si poslechneš texty v dnešním hip hopu, tak jsme byli ještě pořád romantici,“ uzavírá Michal Dvořák tu část našeho povídání, která pro leckoho může být balancováním na špičce propasti.
Zpocený Ivan Král
Ale jak vlastně vypadala příprava alba, které bylo vyhlášené českou deskou dvacetiletí?
„Rok jsme se dost často scházeli v Bunkru, kde jsme měli studio. Tam jsme pečlivě něco dělali a posílali poštou do Ameriky Ivanu Královi. On nám zpátky posílal dopisy, nebo jsme si telefonovali a on nám říkal: Kluci dobrý, ale ještě by to chtělo něco lepšího,“ vzpomíná Koller.
„Byli jsme akorát tak nastartovaný se proslavit. Splnil se nám sen spolupracovat s producentem z Británie nebo Ameriky. Netušili jsme, co to znamená. Líbilo se mi, že je Ivan ze Seattlu. Byl to přelom let 1993 a 1994 a grunge nás ovlivnil daleko víc, než bych si tehdy sám řekl,“ dodává Robert Kodym.
Michal Dvořák zase přidává, že krom toho, že chtěla kapela natočit svoji nejtvrdší desku, u toho taky hodně experimentovala. „S Robertem jsme třeba hodně samplovali kytary. Tehdy měl nejlepší sampler na světě 14,2 vteřiny. A mladší hudebníci si nedovedou představit, jak složité bylo dostat ho do republiky. Že to bude jednou deska dvacetiletí? To nikdo z nás nevěděl. Prostě jsme od rána do noci dělali muziku a bylo to fajn.“
K prvnímu setkání s Ivanem Králem došlo ještě před samotným natáčením alba. Dvořák s Lucií tehdy v pražském Rudolfinu dokončovali soundtrack a titulní píseň k filmu Vladimíra Michálka Amerika. „Ivan přijel do Rudolfina přímo z letiště. My jsme tam trůnili jako rocková skupina. Byl zpocenej, v jetlagu a nahrával první kytary. Tam jsme ho viděli poprvé osobně,“ popisuje Dvořák.
V čem bylo tehdy setkání s českoamerickým producentem pro kapelu zásadní? „Naučil nás, abychom se nebáli ve studiu,“ říká výstižně Robert Kodym.
Kodym: „Naše dosavadní zkušenosti byly ze socialistických studií, kde se rozsvítila červená žárovka s nápisem: „Prosím, nerušit. Natáčí se.“
Koller: „A za dveřma byl práskač.“
Kodym: „Každýmu se sevřela řiť. A s tímhle pocitem předával emoce do nástroje a z něj zase do nahrávky.“
Dvořák: „I pro mě to bylo zlomový poznání, že se muzika musí dělat s uvolněním a z radosti, že se musíš vyprdnout na úplně všechny klišé, co ti do hlavy vtloukali lidové školy umění. Syndrom červené žárovky bylo něco strašnýho, co v nás bylo. Za to, že nás ho zbavil, bych Ivanovi rád poděkoval.“
Zvláštním momentem podcastu je i okamžik, kdy se členové Lucie po třiceti letech dozvídají, že písnička Šťastnej chlap, pod jejíž hudbou je podepsaný Ivan Král, je inspirovaná čínskou hymnou. „To nám neřekl! To, je kurva!“ směje se David Koller. „To jsou pro nás informace ze záhrobí,“ diví se Robert Kodym. Ale předchozí pasáž našeho povídání, kdy se kapela nemohla dohodnout, zda jí song připomíná spíš spartakiádní píseň, nebo náborovku, najednou dostává ještě větší smysl.
„Ivan přišel a říká: Robertíku ty knechte jeden, napiš text. Napiš, že je to šťastnej chlap, rozumíš?“ popisuje ještě Kodym vznik textu, který byl hotový za pět minut. „Přitom bych v životě tahle dvě slova do textu nikdy nepoužil. Ale tahle autorita americkýho producenta mě přesvědčila.“
Přepracovaný P.B.Ch.
Na desce se ve své době nepodílel baskytarista P.B.Ch. alias Petr Chovanec, který se v té době cítil přepracovaný. „Lucie jela třeba 30 koncertů za sebou a říkal jsem si, že asi odejdu, nedával jsem to. Mohla za to kombinace hraní a samozřejmě i večírků. V kapele jsme měli nějaký rozpor a tou dobou jsem si říkal, že mi bude stačit jedna kapela.“ Naše povídání v podcastu ale využil k tomu, aby se svých spoluhráčů na spoustu věcí doptal.
Zajímavé jsou totiž příběhy všech písní na albu. Například čtvrtá stopáž Ľaura byla napsaná jako vzpomínka na Kurta Cobaina, který se shodou okolností narodil ve stejný den jako Robert Kodym. Instrumentální a pro kapelu značně netypická vložka Džezbalet pak měla v půlce alba vytvořit naléhavý úvod před heavymetalovou písní Můžeš, kterou Lucie považuje za svou vůbec nejtvrdší.
„S touhle písní mám naprosto otřesný zážitek. Na podzim toho roku jsme jeli na turné k té desce. Shodou okolností jsem na jeden koncert jel společně s kapelou Sluníčko, která nám dělala předkapelu, jejich autem do Karlových Varů. Najednou tam Marek Zelený strčil do přehrávače kazetu se slovy: „A tohle znáš?“ Pustil mi píseň Black Sabbath z první desky Black Sabbath,“ vypráví Robert Kodym, jak s hrůzou zjistil, že úvodní motiv zní stejně jako Můžeš. „Já jsem to ale do té doby ještě neslyšel a oni se mi smáli, že jsem Sabbathům skladbu ukradl. Přitom já v tý době znal jenom desku Paranoid…“
Řeč byla i o tom, jak to bylo s úspěšnými hity Amerika a Sen, kterými Lucie dodnes boří haly a stadiony. O výjezdech Davida Kollera a Roberta Kodyma, během kterých vznikaly texty. Nebo jak kapela samplovala Led Zeppelin. Skupina Lucie své slavné album celé přehraje naposledy 7. prosince v pražské O2 areně.