15. 11. 2021 | Šárka Hellerová | Foto: Ivan Prokop

„Letos se hrálo hlavně v chicagském stylu,“ říká dramaturg Blues Alive

V Šumperku proběhl dvacátý pátý ročník tradičního festivalu, jehož význam v minulosti potvrdila oceněním Keeping The Blues Alive americká asociace The Blues Foundation. Jak se tři dny jubilejního Blues Alive vydařily hodnotíme v rozhovoru s jeho dramaturgem Ondřejem Bezrem.

Ve dnech 11. až 13. listopadu na Blues Alive vystoupily hvězdy jako jsou Lil´ Ed & The Blues Imperials, Kirk Fletcher či John Primer. Kromě koncertů v místním kulturáku festival nabídl i pestrý doprovodný program, jehož velká část byla věnovaná významu tvorby Boba Dylana, který letos oslavil osmdesát let. Bohužel se letošní ročník musel obejít bez tradičních nočních jamů, které tradičně navazují na oficiální program, přesto ale v Šumperku došlo k řadě hudebních setkání. Zatímco dvacátý pátý ročník sotva skončil, pořadatelé už ohlásili první účinkující pro rok 2022. Jsou jimi Ana Popović, Popa Chubby a Josh Smith.

26. ročník Blues Alive proběhne 17. až 19. listopadu 2022. Vstupenky jsou již v prodeji.

Festival Blues Alive dovršil letošním ročníkem čtvrtstoletí. Máš pocit, že se vzhledem k podmínkám, podařilo udělat program odpovídající takovému výročí?

Snad to nebude znít přehnaně samolibě, ale myslím, že se program opravdu povedl. Bylo v něm skoro všecko, co jsme si vytyčili. Leccos z toho jsme měli naplánováno už na loňský, z covid-důvodů bohužel zrušený ročník. Například vystoupení kapely Lil´ Ed & The Blues Imperials (viz úvodní foto) nebo Johna Primera. Chtěli jsme také připomenout některé umělce, kteří za to čtvrtstoletí už na festivalu hráli a publikum si je oblíbilo, což byl případ např. Pata Fulgoniho nebo Hanse Theessinka. A taky se nám povedlo představit publiku některé nové tváře. Z povídání se spoustou návštěvníků vím, že třeba mladé české kapely Foxy Mama nebo Peanuts je velmi pozitivně překvapily. A abych jen ne(sebe)chválil, jako slabinu letošního ročníku vidím absenci nějakého výraznějšího bluesového mixu nebo crossoveru s jiným žánrem. To je totiž linka, která se dějinami Blues Alive táhne stejně výrazně jako představování zavedených představitelů čistého blues. No a taky jsme na 25. ročník nedovezli vítězku divácké ankety o vůbec nejoblíbenější hvězdu pětadvacetileté historie, kterou jsme vyhlásili při 24. ročníku. Tou byla Ana Popović, se kterou se nám letos nepodařilo vyladit termíny. A tak ji, jak už můžu prozradit, dovezeme napřesrok. Oslavy půlkulatého výročí se nám tak vlastně roztáhnou o další rok.

John Primer hrával i po boku Muddyho Waterse

Do Šumperku opět přijely velké hvězdy světového blues. Kdo pro tebe nejvíc publikum přenesl někam k řece Mississippi?

Tak nejblíž k bluesové klasice z Mississippi byli bezesporu oba programoví revivalisté tohoto stylu, tedy Holanďan Hans Theessink a Američan Elijah Wald. Oba jsou podle mého názoru velmi autentičtí a přitom jim nechybí ani současný nadhled. Letos se ale na Blues Alive hrálo hlavně v chicagském stylu a v tomto ohledu samozřejmě byl „slabikářovému provedení“ téhle hudby nejblíže John Primer. Jak by také ne, když dějiny chicagského blues po boku Muddyho Waterse a dalších vlastně spoluvytvářel.

Vím, že ty kapely znáš, protože je vybíráš, ale přesto – překvapil tě někdo svým vystoupením?

Myslím si, že každý z účinkujících stoprocentně dostál tomu, co jsem od něj čekal. Pokud bych měl vypíchnout jedno jméno, tak to byl Kid Andersen, kytarista z kapely Rick Estrin & The Nightcats. Sice je formálně „pouze“ doprovazečem svého slavného kapelníka, ale pro mě patří mezi vůbec nejlepší žijící bluesové kytaristy současnosti. A v Šumperku téhle pověsti dostál i letos.

Rick Estrin má pověst skvělého baviče a opravdu si publikum umí snadno získat

Letos se Blues Alive muselo obejít bez tradičních jam sessions trvajících do rána, přesto se muzikanti na pódiu různě propojovali. K jakým zajímavým setkáním došlo?

Jestli byli návštěvníci z něčeho zklamáni, byla to opravdu absence těchhle hospodských jamů, které k Blues Alive patří skoro celou jeho historii. Ale letos je opravdu kvůli covidu pořádat nešlo. Jsem rád, že se jamy na hlavní scéně, na které narážíš, v posledních letech stávají dobrou tradicí. Ten nejlepší byl myslím hned první večer, kdy se k Lil´ Edovi & The Blues Imperials coby headlinerům večera přidali vlastně skoro všichni, kteří na hlavní scéně v předchozích hodinách hráli. A podobně se to stalo i ve finále závěrečného večera, kdy jamu vévodil John Primer. Jam session je odedávna bluesovým kořením a v Šumperku se mu hodně daří, to je jedna z mých největších radostí.

V Klášterním kostele se konala pocta Bobu Dylanovi – jaká byla její atmosféra?

Velmi pěkná. Byl to takový zhruba tříhodinový okamžik jakéhosi usebrání a vydechnutí, ke kterému inspiruje prostředí barokního chrámu. Každý účinkující byl jiný, k Dylanově tvorbě přistupoval z jiného konce, a ukázal, že oslavenec je skutečně gigant, jehož tvorba je inspirativní mnoha různými způsoby.

Vladimír Merta a jeho hold Bobu Dylanovi

Celý festival navštívil i Winston Watson, který s Dylanem šest let hrál. V Šumperku uvedl film Bob Dylan Never Ending Tour Diaries: Drummer Winston Watson´s Incredible Journey. Jak se mu na Blues Alive líbilo?

Winston Watson nejen uvedl svůj film, ale také si zahrál na sobotním koncertě s českou kapelou Livin‘ Free okolo Gumy Kulhánka a Honzy Holečka. Což bylo mimochodem vystoupení, na které vzpomíná řada návštěvníků jako na svůj letošní nejsilnější zážitek z celého festivalu. Čemuž jsem samozřejmě velmi rád, protože šlo o narychlo a poloimprovizovaně domluvený projekt namísto Druhé trávy, kterou nám skolil covid. Ale k vaší otázce: Winston Watson byl festivalem nadšený, skutečně si ho užíval, je to velice milý chlapík, který má rozhodně do nějaké primadony hodně daleko.