Letošní rok Colours je vlastně docela dost rockový, po středečním hlavním účinkujícím Tomu Morellovi jsme tady měli v pátek dalšího rockera, který patří neodmyslitelně k devadesátým létům. Pravda, někteří dogmatici by se patrně naježili, že Kravitz není žádný rock, ale popina (pro hodně lidí je totiž slovo rock neslučitelné s komerčním úspěchem), nicméně odhlédneme-li od takových žabomyších půtek, nemůžeme přehlédnout, že Kravitz odehrál skvostný rock'n'rollový set, kterým si získal doslova našlapané hlediště – pořadatelé mluví o padesátitisícové denní návštěvnosti a postcovidovém rekordu. Možné to je.
Kravitz začal hodně zostra, hitově a vlastně v retro stylu – písnička Are You Gonna Go My Way s jedním z nejslavnějších kytarových riffů devadesátek je už stará jedenatřicet let, přátelé (a to nemluvíme o jejím „mentálním stáří“, její inspirace v šedesátkovém Jimim Hendrixovi je více než zřejmá). Na rozjezd tenhle song byl dokonalý tím, jak uvedl publikum okamžitě do varu, ale také naznačil, v jakém duchu bude program probíhat. Ačkoli bylo logické očekávat, že Kravitz bude představovat svoje poslední album Blue Electric Light, které vyšlo letos v květnu, nakonec se k němu zachoval takříkajíc macešsky. Byť první singl TK421 v programu nechyběl (na rozdíl od klipu jej Kravitz zpíval zcela oblečený) a slyšeli jsme i Paralyzed, ke které shodou okolností vyjde klip příští středu.
To, že vsadil Kravitz na tradiční materiál, ovšem publiku zjevně nevadilo, možná naopak, jak to tak v téhle lize bývá (a ne každý má takovou uměleckou integritu jako třeba Bob Dylan, který ve třiaosmdesáti letech kašle na hity a do návštěvníků svých koncertů neúnavně sype téměř kompletní poslední dvojalbum, to jen tak na okraj). Kravitz tedy prošel zásadní body svojí kariéry, z alb vytahal převážně singly, tudíž hity, a všichni byli spokojeni.
Během koncertu toho Kravitz moc nenamluvil, o to delší bylo představení jeho „rodiny“, za niž označil doprovodnou kapelu, kterou představil před jednou ze svých nejslavnějších písniček, okouzlující steviewonderovskou soulovkou It Ain't Over 'Til It's Over. Samozřejmě nechyběl jeho hlavní koncertní i studiový parťák, kytarista Craig Ross, který si rozhodně se svým šéfem kvalitou hry nezadá, a za zvláštní vypíchnutí stojí mladičká bubenice (protagonista ji označil za svoji „sestřičku“, little sister) Jas Kayser. Jméno téhle úžasné muzikantky s jazzovou průpravou si zapamatujme, určitě se nám to ještě bude mnohokrát hodit.
V kuloárech se diskutuje, kolik toho je na letošních Colours of Ostrava vlastně k vidění. Leckdo ze stálých návštěvníků některé rysy programu zpochybňuje, a možná má i pravdu (třeba v přemíře účinkujících, kteří jsou spíš než hudebníky esoterickými aktivisty). Ale k vidění a poslouchání je toho tak jako tak dost a hlavně: na rozdíl od některých ročníků se podařilo dramaturgii opatřit řadu skvělých večerních headlinerů. Lenny Kravitz z nich byl zatím jednoznačně nejpřesvědčivější.