Jsem v podstatě suchar, moc neumím dávat najevo emoce. Když však kapela začala hrát první písničku, kterou byla Kdybych já byl kovářem, a na pódium nastoupil ten muž, za kterým je veleúspěšná hudební kariéra plná hitů, a pod šapitó se rozezněl jeho sugestivní, nízko položený, mužný hlas, věděl jsem, že budu naměkko. Ale nevěděl jsem jak moc a že nejen protože jeho písničky měl rád můj tatínek. Těch důvodů nakonec bylo víc. Tím pro mě do té doby nepředstavitelným bylo publikum, které je na Rock for People jednoduše speciální.
Při vědomí toho, že většina z lidí zpod pódia mohla znát písničky Petra Spáleného maximálně tak od rodičů a lístek na jeho koncert by si asi nikdy nekoupila, bylo to, jak reagovali na každou jednu skladbu až neskutečné.
Sborový zpěv byl samozřejmostí, ale nechyběl ani mosh pit nebo „veslovačka“ vsedě. Ten úctyhodný neokázalý osmdesátiletý zpěvák do toho na pódiu dával všechno a mě prostě dojalo, jak mu to ti mladí lidé v publiku svojí energií vrací. Ta kombinace byla zatraceně silná. Dohromady mě to tak dostalo, že při písničce Až mě andělé už jsem nepokrytě plakal. A když jsem se rozhlédl kolem sebe, nebyl jsem sám.
Nebyly to však jen emoce a nostalgie, šlo také o muziku. A o dobrou muziku. To, že před námi na pódiu budou stát ostřílení profíci, mi bylo jasné už když jsem, čekaje na začátek koncertu, sledoval zvukovou zkoušku. Kapela to beze zbytku potvrdila a dávala to s radostí jako za mlada a jistila Petrovi Spálenému zkušené záda. Podpořit ho přišla i jeho životní partnerka Miluška Voborníková, která si s ním samozřejmě také zazpívala.
Vidět a slyšet Petra Spáleného před rockovým publikem byl zážitek. Byl to koncert prokazující, že hudba má moc spojovat generace.
