„Je mi jedno, kdo jsem. Jsem černej chlap v bílým světě. Je mi jedno, kdo jsi ty. Jsem černej chlap v bílým světě,“ zpívá Michael Kiwanuka v jednom ze svých hitů. Při koncertě v pražském Foru Karlín to byl v podstatě doslovný popis situace.
Kiwanuka je britský rodák z dobré londýnské čtvrti Muswell Hill, jeho rodiče jsou ale z Ugandy, odkud uprchli před autokratickým běsněním řezníka z Kampaly Idiho Amina. Jeho psychedelicky rozmlženou hudbou se soulovými základy možná i proto prochází zvláštní a nekonečný smutek i naděje. Za svá tři alba získal nominace na Grammy, vyhrál cenu kritiků Mercury Prize. Jeho hudební svět je podmanivý a vypráví v něm silné rodinné i osobní příběhy, přesto jakoby v něm stále zůstával uzavřený sám do sebe.
Ta zvláštní hráz nezúčastněnosti, přes kterou se převaluje vřelost jeho hudby, se tyčila i na pražském koncertě. Přestože jej Kiwanuka odehrál takřka staticky, společně s kapelou ještě navíc schován v protisvětle střídmě ale působivé vymyšlené scény, emoce proudily oběma směry. Byl to ten typ koncertu, který vyžaduje trochu soustředění, aby se publikum napojilo na celek. Kiwanuka sice stál uprostřed pódia, ale jeho medově nakřáplý nosový hlas byl jen jedním z nástrojů, občas snad až trochu ztraceným v hypnotizujícím celku.
Vzhledem ke klidnému charakteru většiny jeho písní měl koncert až nebývalý rozjezd. Žádné postupné namotávání publika, ale rovnou singly One More Night a You Ain’t the Problem, které měly možná největší „odpich“ celého večera. V tom druhém se také naplno projevily jednoduše, ale originálně vymyšlené sbory, které spíš než křoví připomínají volání mořských panen. Zatímco sám Kiwanuka se svou hudbou plynul přirozeně a místy až překvapivě nevýrazně, právě jeho Sirény vytvářely ten zvláštní kontrast a zajímavost hudby, kterou tvoří. Naživo to bylo ještě výraznější než z nahrávek.
Kiwanukovo propojování soulu s ozvuky a náladami soundtracků filmů Quentina Tarantina jinak především čerpá z minulosti. Jenže zbavené sebevědomí, svérázu a přirozeného „bavičství“ hvězd té éry. I pražský koncert tak připomínal spíš soulovou meditaci, ve které toho hodně zůstalo na působení hudby samotné. Jejím vrcholem byla už v první polovině právě skladba Black Man In A White World v níž se do rituálního rytmu „černé“ kapely vytleskáváním spontánně připojil celý „bílý“ sál Fora Karlín. Mělo to v sobě podmanivost a magii okamžiku, která se v dalších částech koncertu přeci jen líně a nenápadně rozplývala.
Kiwanukova hudba a přístup totiž svádí k intimitě, ale jeho hvězda na to září už příliš jasně. Kdyby se jeho koncert konal v před dvěma lety původně avizovaném Lucerna Music Baru, ta hráz nezúčastněnosti by se spíš protrhla úplně. A byl by to asi ještě větší a intenzivnější zážitek.
Michael Kiwanuka, support: Amelie Siba
12.7. Forum Karlín, Praha
Pořadatel: D Smack U
