Akci odstartovala fantastická zpěvačka Kaya, která je nejmladší českou interpretkou, jejíž tvář byla v rámci kampaně Spotify EQUAL umístěna na obří billboardovou plochu na Times Square v New Yorku. Na Střeleckém ostrově dokázala, že její talent opravdu stojí za pozornost. A když si uvědomíte, že téhle holce, která se prezentuje vlastními autorskými písničkami, je teprve sedmnáct let, spadne vám brada.
Její medový hlas, jenž ve mně místy evokoval Billie Eilish, bych mohla poslouchat pořád. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by Kaya nebyla originální. Naopak. Její písně mají svůj specifický zvuk, který vás okamžitě zaujme. Chvílemi působí uhlazeně a křehce, potom zase naléhavě a syrově. Některé skladby jsou více plouživé, další energické.
V průběhu večera Kaya s kapelou pokřtila své nové EP I Am Supposed To Be Sad. V Headlineru nás těší, že si pro tento okamžik vybrala zrovna včerejší večer. Zvlášť, když se jednalo o úplně první takovou událost v její kariéře. Fanoušci, jichž bylo na Střeleckém ostrově požehnaně, slavnostní chvíli s radostí odpočítali. Album pomohli pokřtít producenti David Kandler a Reginald.
Ačkoliv Kaya je především hudebním dítětem Karolíny Pelíškové, za zmínku jistě stojí i souhra s kapelou. Skvělí mladí talentovaní muzikanti, kterým to dohromady perfektně hrálo a společně utvořili jedno hudební těleso, nám zahráli písničky z nového EP, ale i starší singly. Tohle byla prostě a jednoduše pastva pro uši. Věřím, že pokud se neztratí drive, který tito mladí muzikanti mají, určitě o Kaye a jejích parťácích ještě hodně uslyšíme, protože mají perfektně našlápnuto.
Štafetu převzal Andy Cermak, který několik let hrál a zpíval v kapele Sunflower Caravan a momentálně působí s Michalem Prokopem ve Framus Five. Na Headliner pontonu ale představil svou sólovou tvorbu jen s pianem. Musím říct, že to byla naprostá pecka. Po několikaminutovém instrumentálním úvodu s hlavním motivem, který opakoval v několika polohách – tu pianko tu forte, krásně připravil publikum na věci z desky Secret December. Sám Andy říkal, že je to možná troufalost, doprovodit se jen s pianem, ale nebylo tomu tak. Skvěle to fungovalo a publikum z něj nespouštělo oči ani uši.
V několika sonzích se pak pokusil vytvořit dojem, že piano zastupuje i ostatní nástroje. Písněmi probublávala hlavní melodie, ale občas zaznělo hluboké hřmění, které evokovalo bicí, nebo rychlý výšlap po klaviatuře až nahoru, jako by si brouzdal po hmatníku kytary. A tak jste jen stáli a pozorovali ten neskutečný zápal a nechali se unášet Andyho jemným hlasem, který je zároveň příjemně nakřáplý. Celé jeho vystoupení bylo nabité neskutečnou energií a bylo vidět, jako moc si ho sám užívá. Ať už ve chvíli, kdy zapáleně bušil do klaviatury nejen rukama ale i nohama nebo židlí (ano, zní to strašně, když to je takhle napsané, ale to piano opravdu ještě stojí), anebo když slezl ze stage, aby si zazpíval mezi diváky a propojil se s nimi zase o něco víc. Jo! Tohle bych si dala okamžitě ještě jednou!
Režii Pontonu po Karlu Buriánkovi letos převzal wlado a jeho první dramaturgický tah dopadl famózně. Program dalšího z večerů, které nás v rámci Headliner pontonů čekají, bude oznámen brzy. Oba umělci na prvním letošním Pontonu přilákali mnoho svých fanoušků i náhodných kolemjdoucích, pro které připravili bezchybný večer.
