Skladbu společně napsaly hudebnice a producentky Tereza Lavičková alias TEZA a Blanka Maderová aka Blanche. K její realizaci přizvaly své kolegyně a kolegy Katarzii, Jana Cinu, Ridinu Ahmedovou, Slovenku Lauru Jaškovou alias Meowlau, a také Aid Kida, Antonína Procházku a Valentinu Vlkovou, kteří kromě zpěvu nahráli i syntezátory a bicí.
V polovině června zveřejněný klip svou účastí podpořili i tanečníci Národního divadla Fraser Roach a Jakub Rašek, Lenka Králová, Lejla Abbasová, Daniel Krejčík a další hosté. Podstatnou emoci klipu dodaly domácí videa queer párů. Nejvýraznějším hlasem písně je jistě Katarzia, která se podle svých slov již delší dobu zabývá otázkami genderu, queer komunit a rovnoprávnosti, stejně jako se znepokojením sleduje situaci na Slovensku: „Všichni máme právo žít svůj vlastní příběh a nikdo nemá právo nás za něj soudit nebo odsuzovat. Na Slovensku je stále přijímání jinakosti za opicemi. Osobně se mě toto téma vždy dotýkalo, protože nemám ráda jakoukoli diskriminaci. Proto se ráda účastním projektů, kterými mohu alespoň emocionálně a hudebně podpořit všechny, kteří se cítí odsuzováni a napadáni za něco, co je součástí rozmanitosti našich osobností a životů.“
Hudebníci a další umělci, kteří se připojují k podobným aktivitám, neboť stávající situaci vnímají jako „stahování mračen nad demokracií a svobodou“, zdaleka nejsou sami. Není tajemstvím, že podobný neutěšený stav je podobný v celém někdejším východním bloku bývalých sovětských satelitů. Jedinců, kteří se cítí pohoršeni tím, že by jiní než pouze heterosexuální lidé měli mít stejná práva - tedy například nárok na regulérní manželství či adopci dětí - a nebo dokonce otevřeně vyjadřují své znechucení nad průvody typu pride a zřejmě by byli nejraději, kdyby snad LGBT+ spoluobčané nevystrkovali nos z domova a pokud možno jim svou existencí nepřipomínali, že lidé jsou různí. Vztah k LGBT+ menšinám pak mnohde velmi silně připomíná rasistickou nadřazenost některých jedinců bílé menšiny, či například vztah nacistické a následně komunistické ideologie směrem k Židům v první polovině dvacátého století. Nejhorší situace je aktuálně na Slovensku, kde před půl rokem došlo i k nenávistné vraždě dvou mladíků, Juraje a Matúše v bratislavském klubu Tepláreň. A že nešlo o náhodu jasně dokumentuje fakt, že loňský výzkum veřejného mínění na Slovensku odhalil, že by mělo se stejnopohlavním párem, žijícím v sousedství, problém celých 49 % Slováků.
Není divu, že při podobných výsledcích průzkumů, které nás vracejí někam směrem ke středověku, se na Slovensku nedávno stal jedním z nejúspěšnějších virálů poslední doby klip teprve devatenáctiletého Vojtika. Ten nazpíval píseň Detvianský sen o nelehkém životě gaye a Roma ve městě Detva, kde je silná základna sympatizantů nacistického hnutí Mariána Kotleby. Za pár dní nasbíral desítky tisíc zhlédnutí na YouTube, stal se z něj hit, a jeho autor následně dostal pozvání na známý trenčínský festival Pohoda. A jistě to není jen pro to, že z textu „Moc bojím sa budúcna narodený do záhuby...“ místy docela mrazí.
Aktuální skladba Propojený je ale silná i právě tím, že za ní nestojí jen jediný autor. Kolektiv tvůrců otevřeně říká, že chce nejen podpořit ty, kterých se téma osobně týká, ale i napomoci růstu respektu a empatie na Slovensku a zároveň vzkázat LGBT+ a dalším “minoritním” komunitám u nás i ve světě, že by bylo i pro ostatní špatné je nechat žít ve strachu.
„Podstatu písně vnímám v tom, jak – bohužel bolestně, tragicky a pro mě stále zcela nepochopitelně dokazuje případ Matúše a Juraje – jsme i přes různé odlišnosti, zajímavosti a jinakosti z podstaty stejní. Jsme lidské bytosti. To ale stále některým z nás nedochází, a právě s těmito lidmi je nutné vést debatu. A třeba právě i formou songu,“ komentuje píseň herec a jeden z jejích zpěváků Jan Cina
Sympatické je i to, že výtěžek z písně, která jako singl vychází na respektované slovenské značce Slnko Records, poputuje na konta českých a slovenských organizací bojujících s homo-bi-trans-fobií, konkrétně do kampaně občanského sdružení Saplinq o.z. Dúhová stužka (SR) a S barvou ven (ČR).
Při poslechu podobných písní mě napadá ono okřídlené „jen houšť a ještě větší kapky“. Protože – a proč to neříct otevřeně – teprve až ve chvíli, kdy podobný aktivismus nebude potřeba, bude to důkaz, že ani menšiny se (nejen u nás) nemusí bát. A že třeba alespoň některým z těch, kterým dnes leccos nedochází, se v jejich hlavách maličko rozsvítilo.